„Rychle Bezzubko musíme se najíst. " řekl jsem a šli jsme dolu ke krbu, byla tam opečená ryba, asi losos nebo treska popravdě nevím, protože jsem si jí ani nestihl všimnout. Bezzubka po té rybě skočila moc rychle. „ Nééé ta byla moje Bezzubko, ach jo venku máš plnou věž ryb a musíš si dát zrovna tu mojí, viď?" řekl jsem naštvaně a šel jsem si najít něco dobrého k jídlu. Jéé, chleba a kuře, táta měl asi ranní chutě. Hm, ten chleba si dám, ale co kdybych vzal stehýnko z toho kuřete Buřině. Buřina má stehýnka z kuřete nejradši, ale Astrid mi zakázala jí krmit. Musím jí to dát, aniž by si mě Astrid všimla. Vezmu si brašnu a schovám tam to stehno. Ještě jsem něco chtěl, co to bylo, už to mám. Došel jsem ke květináči, kde rostl hořec a ustříhl ho u kořene. (Hořce z blbu už dávno zmizeli, buď byli zničeny draky nebo již byli použity na svatby či pohřby jako oslavné květiny). „Tak co myslíš, že bude mít z té květiny radost, Bezzubko? "otázal jsem se a Bezzubka začal kývat hlavou. Tak jdeme, ať to stihneme, raději dříve než pozdě.

Mezitím u Astrid doma

U Thora, kde to jen může být nemohl se jen tak vypařit. Přemýšlej Astrid, kam by ses schovala, kdybys byla náhrdelník. Celou dobu od příjezdu se na něj dívám a najednou je pryč. Už to mám, včera jsem ho letěla ukázat mamce. Byla zrovna na zápasech berserků, ale nééé, tam jsem ho snad nenechala.

Škyťák před Astridiným domem

„Jdeme Bezzubko, vypadá to, že Astrid ještě něco vyřizuje. Jdeme za Buřinou. " řekl jsem. Bezzubka se rozběhla a jak jinak, začali si hrát, jsou to nerozluční kamarádi. Začal jsem šeptat. „Ahoj Buřino, mám pro tebe něco dobrého." Šáhl jsem do brašny a vytáhl kuřecí stehno. „ Ná, dej si, ale ani muk Astrid víš, jak je nerada, když jí někdo krmí jejího draka. " šeptal jsem ale asi nedostatečně, protože Astrid hned po tom, co uviděla, jak krmím buřinu křikla na mě.

„V tom máš pravdu to přímo nesnáším, ale jak u koho. " usmála se.

„Ahoj Astrid, jdeme? "dotázal jsem se ukvapeným hlasem.

„Jéé, tamhle to je. "odvětila Astrid.

„ Hmmm, tak takovou odpověď jsem opravdu nečekal. " řekl jsem udiveně.

„Počkej na mě dole, Škýťo. " řekla Astrid.

„ Bezzubko, rychle, tu květinu. " pokynul jsem do druhé brašny a hledej rychle ten hořec. Kolem mě proběhla Astrid, asi šla zkontrolovat Buřinu, nebo nevím, ale byla očividně hodně šťastná.

Astrid u Buřiny

Ano, konečně ho mám, už jsem si vzpomněla, nechala jsem ho tu, když jsem přiletěla.

„Astrid?" Škýťa mi dal ruku na rameno. Hned jsem se otočila a nevěřila jsem vlastním očím. Držel moji nejoblíbenější květinu hořec, znak lásky a hrdinství.

„Přinesl jsem ti něco malého. " prohlásil a podal mi Hořec.

„Něco malého, kde jsi jí sehnal? Na Blbu vyhynuli před sto lety. " řekla jsem s obrovskou radostí v očích.

„Na Blbu možná, ale na Hranicích ne tak úplně ".

„Děkuji moc. " Objala jsem Škýťu. Jak mohl vědět, že to je moje nejoblíbenější květina zamyslela jsem se a pak mi to došlo. Letěli jsme spolu a vyprávěla jsem si o svých předcích, co nesli tuto zářivě modrou květinu do válek a stali se hrdiny, nebo si díky ní našli pravou lásku. „Ty jsi to všechno pamatuješ, to je úžasný. " řekla jsem. „Chtěl jsem, aby se jediný hořec na světe dostal k člověku, na kterém mi nejvíce záleží, a to se mi povedlo. " Když to Škýťa dořekl nahnalo mi to slzy do očí, ale zakrývala jsem to, aby to bylo poznat, tak jsem přitiskla svou hlavu na jeho hruď. Po chvíli jsem se odtrhla vzala si kytičku, přivoněla k ní, ulomila kousek stonku a dala si ji za čelenku. Jediné, co jsem v tu chvíli řekla bylo „Děkuji, nic hezčího mi ještě nikdo nedal". Zajímalo by mě, jestli víš Škyťáku, co jsi teď udělal, pokud ano, tak já souhl....

„Není zač jsem rád, že se ti líbí na Hranicích u jednoho draka v jeskyni byla truhla tvého rodu jediné, co jsem tam našel bylo semínko hořce a dopis o nějakém tajemství, které zná jen Hoffrsnovic žena. Chtěl jsem ti to ukázat, jenže Děsovec obludný to seškvařil na dobro. Nevíš, o co se mohlo jednat v tom dopisu ?" vylíčil Škýťa.

„To opravdu nevím Škyťo ,ale ještě jednou moc děkuji " řekla jsem s neskutečným nadšení ve tváři.

„Za málo zlatíčko " dodal a já zčervenala.

Ano je to ono poslední hořec, který je předáván objedu generaci a Škyťák o tom nic neví, ten bude v šoku.

„Můžeme jít? "

„A kam chceš, Astrid? "

„Pojď za mnou, ukážu ti cestu. "