Tak trochu jsem lhala, když jsem tvrdila, že až do konce knihy nikdo neumře. Ehm... odpusťte mi. A užijte si poslední kapitolu! Zítra ráno (24. prosince) vyjde epilog.

DAIRA

Přišlo mi to velmi povědomé. Možná až moc a vlastně mi netrvalo dlouhou dobu přijít na to, proč.

Vnímala jsem stisk zubů na svém zátylku. A co více, byl tady ten pach. Ten neznámý pach, který ale pro mne nebyl až tak úplně cizí.

Jenomže teď to bylo jiné. Teď jsem byla při vědomí, když mne unášel.

Neviděla jsem ho přijít, prostě se jen tak vynořil ze skály, popadl mě a zase v té skále zmizel, tentokrát i se mnou. Jistěže mi došlo, že ve skále musela být puklina, ale jak se tam ten vlk dostal?

Běžel rychle ztemnělým průchodem ve skále, ale my oba viděli i ve tmě velmi dobře. Chodba zpočátku byla velmi úzká, ale pak se rozšířila.

„Pusť mě!" vyštěkla jsem, sotva se mi podařilo nalézt ztracený hlas. „Tak slyšíš?!" Zmítala jsem sebou a kopala nohama do všech stran, ale on nepouštěl, jen varovně zavrčel.

„Ticho!" procedil skrz zaťaté zuby. Hlas měl rázný, ale nebyl hrubý. Zatřepal se mnou, aby dodal důraz svým slovům, a pak ještě více zrychlil.

DAIGHT

„Neprotáhnu se tam," zavrčel Fang rozezleně.

Vchod do skály, kterým neznámý vlk zmizel, byl na něj i ostatní příliš malý a úzký, což jasně značilo dvě věci: únosce byl buď nezvykle malý, nebo ještě mladý.

Spíš jsem sázel na to druhé, protože mladický nerozum by na takovou riskantní akci seděl. Vážně – ukrást vlče smečce doslova přímo před čumákem? Dospělý vlk s rozumem by si na to nikdy netroufl.

Nic není horšího než rozezlená matka.

A Storm byla rozezlená, ačkoli se těžko odhadovalo, jestli více ona nebo Fang. Ani jeden z nich se průchodem totiž neprotáhl.

Přistoupil jsem blíž k průrvě. „Já za ní půjdu," oznámil jsem jim a má slova uťala jejich rozčilený štěkot. „Protáhnu se tam."

„Půjdu s tebou," nabídla se hned Missile a Clever sebou prudce trhl. Podíval jsem se na ni a krátce přemýšlel. Ano, opravdu byla hubená, ale ne podvyživená, prostě tak vypadala odjakživa.

Witter postoupil dopředu: „Já jdu taky!" Pak střihl ušima a zadíval se na Alfa vlky. „Teda... jestli mohu."

Spring váhala jen chvíli. „Jděte," rozhodla.

Na nic jsem nečekal a okamžitě se vrhl do průchodu, vrhaje ještě poslední pohled na Storm a Fanga a nevšímaje si navztekaného kňučení Clevera. Nevypadali zrovna šťastně, že se záchranné výpravy nemohou účastnit, ale vysílali k nám všeříkající pohledy. Zachraňte ji, prosím.

Běželi jsme chodbou, která se postupně rozšiřovala, i strop se zvyšoval. Od stěn se odráželo naše tiché instinktivní vrčení, když jsme následovali dva pachy.

Vyloženě jsme běželi tmou, až dokud se před námi chodba najednou o mnoho nezvětšila a nevyústila v prostornou jeskyni.

Srdce mi vynechalo úder, když jsem uslyšel bolestivé zavřeštění.

DAIRA

Do jeskyně dírami ve stropě proudilo denní světlo a osvětlovalo tak pochmurný prostor. To bych i uvítala, jen kdyby se mi vzápětí díky onomu světlu nenaskytl pohled na bezednou hlubinu.

Přesně tak, v jeskyni se nacházela propas a podle všeho bez konce. Vlk mě nad ní držel za zátylek, což mě donutilo přestat sebou házet. Opravdu jsem tam nechtěla spadnout, ani ta představa se mi nelíbila.

„Tak je hodná," zavrčel vlk, načež mě prudce odhodil.

Naštěstí ne do propasti, ale od ní. Dopadla jsem na zem a hekla, ale okamžitě jsem se snažila postavit. Až teď jsem si ho mohla prohlédnout.

Byl bílo šedý, ale přední levou měl černou, stejně jako uši. Na hrudi, zádech i ocasu mu hnědá barva vytvářela různé obrazce. Ovšem nebyl tak velký, jak jsem si myslela. Spíš jako odrostlé mládě, to však nezmírnilo nenávist, jakou jsem odkázala vyčíst v jeho modrých očích.

„Teď už mi neutečeš," zachrčel. „Kvůli tobě jsem přišel o otce a taky za to budeš pykat!"

Dřív, než jsem stačila pochopit jeho slova, byl u mě a silně se mi zakousl do břicha. Vyjekla jsem, zalapala po dechu a snažila se ho od sebe odkopnout, jenomže on držel pevně a já cítila, jak mi po těle stéká krev.

Cosi rozzuřeně zavřeštělo. Přísahám, takový rozezlený ryk jsem ještě nikdy neslyšela. Bílo šedý vlk překvapeně uvolnil stisk a v očích se mu mihla bolest, když ho někdo srazil stranou.

Rozeznala jsem známou mnohobarevnou srst a ze dvou stran mě v obranné pozici obklopili dva vlci – Missile a Witter. Pomohli mi na nohy a Missile mi olizovala břicho; vlkovy tesáky naštěstí nezasáhly moc hluboko. Bolestivá rána, to ano, ale ne smrtelná.

Já se o své rány nestarala. Ne, já se zajímala o Daighta, který se dal do zuřivého boje s neznámým vlkem. Missile se trhaně nadechla. „Bojovník," zamumlala si pro sebe. „Nic se nezměnilo."

Protože Daight se s vlkem opravdu rval na život a na smrt a dělal čest jménu, které měl jako malé vlče. Zasazovali si s protivníkem rány hlava nehlava a nebezpečně se blížili k propasti.

Daight uskočil a vlk se rozplácl vedle něj, čehož člen smečky využil, aby do protivníka vrazil hlavou. Tohle byl opravdový boj.

„Už se jí ani nedotkneš!" zavřeštěl Daight.

„Zemře!" protestoval vlk. „Zabiji ji vlastními tesáky!"

V tu chvíli se proti němu Daight vrhl s nově nabitou energií. Zakousl se mu do krku a tahal a třepal, až ho odhodil přímo k propasti. Bílo šedému vlkovi sklouzly zadní nohy přes okraj a on se snažil udržet.

Střihla jsem uchem a roztřeseně udělala krok blíž. Daigh stál právě nad nepřítelem, srst zježenou a zuřivě vrčel. „Co ti udělala tak zlého, že ji chceš zabít? Vždyť je to ještě vlče!"

„Vaše smečka," dostal ze sebe vlk. „Ona. Všichni. Připravili jste mě o rodiče, jediného, který mi zbyl. Zasloužili jste si to." Pohled upřel na Missile, která rázem celá strnula. Jasná modř ji uhranula a mě se v hlavě cosi rozeřvalo.

Zraněná vlčice mluvila o modrých vlčích očích. To on ji zranil! „Poslal jsi ty kojoty?" zeptal se náhle Witter.

„Pro trochu kořisti udělali cokoli," odvětil vlk.

Najednou se celý napjal, přesunul pohled zpět na mě a já přímo viděla, že se chystá skočit, ale Daight prudce shodil nohy, které tak pracně dostal na zem, zase zpátky přes okraj, a zakousl se mu do tlapky.

„Weding možná byl špatný vlk, ale stále to byl můj otec!" vykřikl modrooký zrovna ve chvíli, kdy Daight uvolnil stisk – a mladý vlk najednou s rozhořčeným vytím padal do propasti, dokud jeho křik úplně neutichl.

Teprve až potom se na mě Daight otočil. S rychlostí propůjčenou snad Vlčími duchy se objevil vedle mě a pevně mě přitiskl k sobě.

V té chvíli jsem slzám dala volný průchod a hlasitě, šokovaně i bolestivě se rozvzlykala. „Klid, Dairo," konejšil mě. „Už je to v pořádku. Nikdo ti neublíží. Jsi v bezpečí, ochráním tě. Už je konec."