-O 4 dny později-

„Raion? Raion?!” Rozlíhal se křik po lese. Čtyři dny pryč... opravdu utekla? Opravdu jsem ji nahnal takový strach, aby mi uprchla?
Přemýšlel mág, pod jeho nohama šlo slyšet křupání klacíků. Lesem kterým bloudil byl hluboký, pomalu se stával i temným, jelikož slunce zapadalo.
Ztrácel naději, nenajde ji, už nikdy. Jistě utekla...
Vydal se zpět domů, usedl ke krbu a hleděl do ohně, povzdechl si.

Plameny v krbu bez starosti tančily, hřály, osvěcovaly.
Alfons měl špatný pocit, nemyslel si, že utekla, tedy ano myslel, přemýšlel nad tím, jenže... něco mu říkalo, něco hluboko uvnitř, že by to neudělala, něco mu říkalo v hloubi duše, že tohle není, co by chtěla udělat.
___________________________________

„Do čeho jsem se to zase namočil?” Řekl hrubý, mužský hlas. Majitel tohoto hlasu právě připravoval čaj. „Zas budu mejt průšvih.” Povzdechl si, později hotový čaj položil na noční stolek, sedl si na stoličku u postele a šáhl na čelo osoby, která v ní ležela. „A do čeho ses namočila ty?” Ptal se sám sebe, stále si nebyl jist kým je a proč se stalo to, co se stalo.

Tělo osoby bylo jako v ohni, pot stékal po čele... oči se pomalu otevíraly, oči jež byly zelené jako dva emeraldy. „K-kde to... jsem? C-co se stalo?” Zeptala se osoba, když se snažila rozeznat, kdo u ní seděl. Kovář se zamračil a naštvaně vstal. „Na to jsem se já chtěl zeptat tebe!”

___________________________________

Šla temnou chodbou, prohnilýma věznicemi Camelotu, když uslyšela pláč... zahlédla někoho v první cele, slzy té osoby stékaly dolů po tváři. „Proč? Co jsem udělala?” Ptala se uvězněná osoba, mysl té vězeňkyně byla pomotaná a poněkolikátém hraní si s myslí už to neměla žena v pořádku. „Proč...? Proč?? Byla jsem tak špatná? To jsem opravdu byla tak špatná? Všichni zradili... všichni... slyšíte? VŠICHNI!” Poslední slovo mezi vzlyky zavřeštěla. Rytířka se zastavila, pohlédla na vězně, vykulila oči když viděla tu osobu. „Raion..." Vydechla, dívka v řetězech ji darovala zlomený pohled. „Proč?" Otázala se tiše Raion. „Proč jsi mě zradila... proč mě VŠICHNI ZRADILI?!!” Odhodlala se opětovně poslední slova zavřeštět. Její ruce objímaly řetězy na niž se leskly malé drahokamy, tedy na každém z pout byl jeden i na krku měla dalo by se říci kovový obojek, pouta ještě zrezlá nebyla. Raion objala mříže, pokračovala jak s pláčem, tak s otázkami. „Proč? Proč? Proč?” Brblala neustále pro sebe až najednou...
„PROČ?!!” Vyjekla a trhla řetězy.
Mordred na ni hleděla s hrůzou, nevěděla, co si myslet. Chvíli ji litovala, ale na druhou stranu... si uvědomila, že ji lhala, neřekla jim, že je ta vězeňkyně z Camelotu, co si odkoupil mág, neřekla o tom ani slovo. Co když je opravdu nebezpečná? Jak ji řekla její matka? Co když je chce zabít? Pomstít se?

Vězeňkynín pláč byl slyšet přes celou věznici, náhle Mordred zarazily následující slova...
„Proč jsem tu? Meč byl... patří králi, proč, proč mi nedá milost?”

Rytířka v stříbrnočervené zbroji si k ní klekla, chtěla vědět víc.
„Kdo je král?”
Raion ji koukla do očí, ten zlomený pohled... jakoby... něco ji říkalo, že tohle není obvyklé, ne pro tuto osobu. „Já... já... nevím, nepamatuji... nepamatuji si... nepamatuji si nic.” Pověděla mladá dívka, hlavu svěsila, načež hleděla na zem.

V tom se sen rozplynul...

Co to?! Problesklo hlavou Mordred, když se vzbudila. Divný to sen. Nebo... byla to realita? Přemýšlela, vstala z postele a vytáhla meč, rozbalila jej z jeho obalu, vzpomněla si jak v přítomnosti Raion zazářil. Byl to jen sen nebo opravdu to byla ona? Opravdu mi to ukázalo skutečnost? Sevřela pevně meč, chtěla ho vrátit, chtěla vědět, co se děje, jenže... komu vrátit? Kdo ji dá odpoveď? Za svou matkou nemůže, možná Raion sama by mohla něco vědět, pokud byla v tom snu, přeci jen... pokud je sen podle pravdy a ona je opravdu tou vězeňkyní, jsou ve vážném nebezpečí.

Převlékla se do obvyklého oblečení, vzala si svůj meč Clarent a vyběhla k tomu, ke komu to měla nejbliže odsud... k Shirouovi.

Vrazila mu bez zaklepání do dveří, naštěstí pro Shiroua, vstupní dveře vedli nejdříve do kovárny, pak následující dveře z kovárny teprve byly od obytné části. Kovář zaslechl dveře, tedy se vydal do kovárny, byl připraven zaútočit na vetřelce. Jenže když zjistil, že je to jen Mordred, povzdechl si. „Neumíš klepat?” Nadzvedl obočí, jeho kamarádka pohodila rameny. „Už seš jak moje máma.”
Zavrčí a opře se o trám, který podepíral dům. Protočí Shirou očima. „Proč tu jsi?”
„Mám podezření, že nám Raion lhala.”

„A kvůli tomu tady jsi o půlnoci?” Nadzvedl obočí bělovlasý muž.

„Ehh... Myslím si, že nám hrozí nebezpečí...”

„Hm?”

„Hele... zdál se mi sen, procházela jsem věznicí Camelotu a hádej, kdo byl v první cele... Raion. Říkala divné věci, jakoby věděla, co se děje, jakoby věděla o tom meči, když jsem se ji na přímo zeptala, řekla, že neví, ale když se tak zamyslíme, tak kdyby byla opravdu tou vezeňkyní, co byla odkoupena mágem, tak víš, že by to znamenalo, že nám lhala? Co když se Raion vůbec nejmenuje? Co když se na něco chystá? Co když se chystá nás zabít? Co když se bude chtít pomstít?”

„Pochybuji... a i kdyby byl to jen sen, sny nejsou skutečn-”

„Oba víme jak sny mohou být skutečné. Až ji potkám zeptám se ji, jo je to zbrklý, a pak bude vědět, že víme pravdu, ale co už?”

„Brzdi, brzdi... jsi si jistá, že to byla Raion?”
Mordred přesvědčeně kývla.
„Upřímně... je možné, že je pravda co říkáš, možná nám lhala, nevím, ale jednou věcí jsem si jist, nechce nás zabít, ale někdo ji.”

___________________________________

Děkuji jako vždy za přečtení, doufám, že se Vám kapitolka líbila.

Budu moc ráda za votes/hvězdičky nebo aspoň komentář!

Mějte se bezky!

Bye, bye!
Vaše Lin! 🐉