„Hele... Kočkaa..." Zpozorovala blondýnka černou kočku. „A je černá... Už slyším svou matku mlít o tom, že budu mejt smůlu, ať si jukne! Koho zajímají ty její kecy?" Zabrblala si pro sebe a rozhlédla se, nikde, nikdo. Začala si s kočkou hrát jako kdyby sama byla kočka, vypadalo to dosti komicky, když se s číčou vyblbly rozvalily se obě do trávy. Prsty dívky projížděly srstí.
Kočka samou radostí předla. Chvíli vedle sebe ležely a blondska hleděla kočce do očí, obě je měly zelené, jen odstíny se lišily. Poté vzhlédla k obloze.
Pozorovala mraky různých tvarů a velikostí, avšak ji zaujal jeden jež vypadal jako klubíčko. Pro sebe se usmála, vstala. Kočka ji darovala pohled ve stylu: Kam odcházíš? Kdo mě teď bude hladit a drbat?
„Neboj se, ještě se setkáme." Řekla ji Mordred.

Úsměv na tváři ji zůstal až do hradu, kde se zastavila u malého okénka, které odhaloval dění v pracovně královny Morgany. Náhlý smích Morgany rozvibroval sklo malého okénka. Mordred na to pouze mohla pokývat nechápajíce hlavou, protože nic ji nepřišlo do mysli nad čím by se mohla smát.

Mladá vládkyně stála u skla, kde byl uložen na sametovém podkladě krásně zdobený meč, ale co bylo na něm tak zábavného Mordred stále nedocházelo, raději šla pryč.

Den se zdál být chladnějších, ale sluneční paprsky dopadajíc na zem den projasnily a příjemně hřály. Mordred byla nucena si znovu nasadit brnění.
Vydala se do sálu, kde stál slavný kulatý stůl...
To, že byl kulatý, mělo značit rovnost a stejné právo každého rytíře, který zde usedl, avšak toto pravidlo bylo upozaděno.
Jediný, kdo mohl udávat rozkazy byla Morgana, rytíři pouze měli právo podávat návrhy či námitky, bohužel převážně byly zamítnuty.

„Vítejte mý věrní rytíři, jak již víte, včera byl u nás vzácný host." Začala královna. „Vybral si našeho nejhoršího vězně, a tedy bych Vás chtěla požádat, abyste na to dohlédli. Myslím tím aby zemřel." Jeden z rytířů měl námitku. „Proč? Myslíte, že ohrozí zemi? A co, že udělala tak hrozného?" Vrtalo myslí Lancelota. „Napadla mě a snažila otrávit, také okrádala pocestné." Objasnila výsost.
„Jistě madam." Pokynul muž hlavou. „Mohu jen... Máte plán, abychom mohli Váš úkol splnit? Příde mi nemožné něco takového udělat, aniž by si toho ten mág nevšiml, přeci jen je mág.” Zamyslel se Tristan a rukou si prohrábl své rudé vlasy. „Jistě že, ale nemyslím si, že ten tupec nás bude podezírat...”
„Ste si jistá madam?” Přidala se do řeči do teď tichá Bedivere.
„Jistě že jsem.” Panovnice pověděla hrdě.

___________________________________

Dívka se nehnula z pohovky dlouho, spala do odpoledních hodin. Tentokrát ji tělo dovolilo se posadit, měla přes sebe deku. Na malém stolku, který tam předtím nebyl, byl položen tácek s dvouma toasty, vajíčkem na talíři a ještě teplým čajem.
To je pro mě? Zeptala se sama pro sebe, jenže nikdo na blízku nebyl, kdo by ji mohl dát odpověď. Rozhodla se, že to tedy sní, omluvit se může vždycky, ne?

Za pár minut na tácku byl pouze prázdný talíř s hrnkem, mezitím vešel do místnosti mág.
„Doufám, že chutnalo.” Pověděl vesele.
Dovolil si usednout vedle, né dobře vypadajíc dívky. Sice už nevypadala jako mrtvola, za to oblečení i tváře k světu zrovna nebyly. Oblečení, lépe řečeno šaty, roztrhané, špinavé, tváře zamazané, kdo ví od čeho.
Když zjistil, že odpovědí se mu moc nedostane, povzdechl si.
„Jsem Alfons z rodu Mizu, jeden z mála dobrých mágů a původních rodů. Víš, co je mág, ne?”
Nesouhlas kyvnutím hlavy byl pro něj odpovědí. „Uhh... Mágové jsou lidé, kteří umí kouzla a různé triky, iluze a podobně. Kdo jsi ty?”
Kdo jsem... Já?
„Já jsem... Já jsem...” Bývalá vězeňkyně projevila snahu naleznout odpověď, jenže byla marná. „Tak to bychom ti jméno měli dát, nemyslíš?”
Přikývla, poté šeptla: „K čemu je jméno?”
Mág se zasmál.
„Abychom se nějak odlišili.”

„Rozumím.”
Pokývala hlavou a snažila se něco vymyslet, bohužel ani jednoho nic nenapadalo, pak ho to trnklo. „Raion a příjmení... Ao."

„To zní divně.... To příjmení...”

„Tak to bude Raion z Ao.”

„To je ještě divnější.”

„Oba slova něco znamenají... Stále lepší než ti říkat třeba Fifinko nebo Pepino.”
Nadzdvihl mág dva jména, která mu připadala hrozná. „Nebo ještě Zita, Kazi, Hildegarda...”
„Ne... Myslím, že Raion zní lépe.” Rozhodla nakonec, když zjistila jaké hrůzy ho napadají.
„Tak je tedy rozhodnuto, zvládneš vstát?” Prohlídl ji od shora dolů. „Z-zkusím.” Tělo ji dovolilo sedět, nikoliv však vstát, tedy mág za včasu holku chytil a podepřel.
S jeho pomocí šli do koupelny, tam ji ukázal, co kde je a odešel.

Naložená v teplé vodě odpočívala, ticho ji momentálně bylo příjemné, neslyšela nářky, ani kňourání, výkřiky, ani prosby...
Netušila jak dlouho tam byla, ale nejspíše to musela být dlouhá doba, protože voda začínala býti chladná, a tedy smyla ze sebe nečistotu i částečně starosti. Oblékla šaty, čisté, suché a překvapivě voňavé.
Avšak tělo nebylo stále schopno uposlechnout každý její požadavek, obléci se bylo jediné vůči čemu tělo ještě na plno neprojevovalo vzdor, poté když se pokusila opustit koupelnu ji bylo jasné jak je její tělo ve skutečnosti vyčerpané.

Starší muž brzy jako na zavolanou zaklepal na dveře, pomohl jí do její lože, kde dívku nechal znovu osudu, byl si jist, že mu neuteče, protože než vůbec stihl odejít z jejího pokoje, usnula.

___________________________________

„Ach můj bože... Všichni jsou tak naivní a hlavně hloupý, jim to nikdy nedojde... Ale zajímali by mě jejich obličeje, ale bylo by to poslední věc, kterou bych asi viděla... No nic... Proč si tady vlastně povídám s mečem?" Brblala si Morgana pro sebe.
„Škoda, že jej nemohu ovládát i kdyby umřela, což umře, stále nebudu moci být jeho držitelem... Achjo... No škoda... Co s tím mečeme budu dělat? Měla bych ho pak zakopat, pěkně hluboko a o Excaliburu už nikdá nikdo neuslyší." Zasmála se nahlas, avšak netušila, že zvědavost její dcery je taková velká a vše slyšela...

___________________________________

Děkuji za dočtení, snad se Vám zatím moje Fan-Fikce líbí.
Nezapomeňte mi když tak napsat Váš názor a kdybyste chtěli tak i hvězdičku/vote uvítám ☺️

Mějte se hezky!

Bye, bye
Vaše Lin! 🐉

Chybky časem opravím :-)