Když Severus malou uložil, mohl si klidně lehnout. Avšak bohulibý spánek se nekonal. Převaloval se z jedné strany na druhou a stále ne a ne usnout. Hlavou mu vířilo milión myšlenek. Hlavně se týkali Hermiony. Dokonce se začal hádal se svým druhým já.

Proč mi malou dala před dveře? Copak nemohla přijít normálně?

A ty bys ji poslouchal?

Nejspíš by si jí zabouchl dveře před nosem. Nic jiného by si nezasloužila.

Copak ti tak strašného udělala? Vždyť ona tě milovala!

Proto mi namíchala Kapku čisté vášně, a potom přišla až po dvou měsících, že je v tom? Co jsem ji na to asi tak mohl říct?

Za to pogratulovat jí, že je neschopná vyrobit antikoncepční lektvar byla opravdu skvělá reakce, byli jste snad u toho oba.

To ona si začala a nedomyslela následky. Navíc poté co odjela, se vůbec neozvala, i když to slibovala.

No jo pan uražený. Vždyť ti říkala, že měla hodně práce s vysokou školou.

Tolik práce, že by si nenašla ani chvilku na to, aby mi napsala pár ušmudlaných stránek? Pche... nenech se vysmát.

Jak myslíš, ale ty jsi ten kdo se tu chová jako pitomec!

Proč mi nadáváš?

Protože tady nejde o tebe, ale o tvou dceru.

To mi připomíná, hned zítra ji předám Brumbálovi, ten ji vrátí kam patří.

Ty jsi příšerný člověk.

No a?

Skončíš úplně sám!

***

Když se Severus konečně dohádal se svým druhým já a chtěl usnout začala malá plakat. Ale jak!

" Merline, co jsem komu udělal?" zaklel Severus a odkopl peřinu. Přišel k malé a sklonil se nad postýlku.

" Ať máš dobrý důvod k tomu, že mě budíš!" pohrozil ji prstem, pak si všiml, že je malá nějaká červená. Sáhl ji na čelo. Sálala horkem.

" Ty jsi snad nemocná. Co s tebou?" vzal si ji do náruče. Teď jasně mohl cítit, jak se její malé tělíčko snaží bojovat s horečkou.

" Musím tě nějak zchladit, tady kouzla nepomůžou!" zavrtěl hlavou, když si chtěl automaticky sáhnout do kapsy pro hůlku. Malá plakala a plakala a nebyla k utišení. Šel namočit osušku. Malou svlékl a položil ji na přebalovaní stůl do mokré osušky. Ta začala ječet ještě víc. Poté ji zabalil ještě do teplé deky. Položil ji do postýlky, ale malá stále brečela.

" Počkej chvilku musím pro lektvar," řekl malé a zašel vedle do učebny. Díky Merlin, že jej měl v zásobě. Nebyl si však jistý dávkováním. Dítěti ho nikdy nedával. Musel hledat v knihách.

"A tady to je, jedna čajová lžička lektvaru na kilo váhy dítěte. Jak mám sakra vědět, kolik váží?" mračil se.

Když přišel do pokoje, vykouzlil staré velké mosazné váhy a položil ji na ně. Konečně mohl vypočítat kolik toho potřebuje. Podal jí lektvar po lžičkách do úst a poté jí ještě udělal nový zábal. Malá se po lektvaru trochu uklidnila a přestala plakat. Nechtěl jí znovu dávat do postýlky a tak si s ní sedl do houpacího křesla a pomalu se houpal. To malou a dokonce Severuse uspalo. Když se ráno probudil, seděl naproti němu Brumbál...

***

" Co?...." zahuhlal Severus, a když uviděl starce, zčervenal. Ano, zčervenal. Brumbál pozvedl obočí a pak se usmál.

" Severusi nemusíš se stydět za to, že se staráš o dceru."

" Já.. jak víte.... Ach jistě, musel jste mne jít zkontrolovat. Nakázala vám to?" došlo Severusovi.

" Kdo?" usmál se Brumbál.

" Nedělejte, že nevíte o kom mluvím. Ani vás nepřekvapilo, že tu mám dítě?"

" No musím uznat, že s podstatě není nic co by se stalo v Bradavicích, abych o tom nevěděl," připustil stařík.

Severus vstal a položil malou na přebalovaní stůl. Pomalu ji rozbalil ze zábalu. Musel ji vykoupat a tak to udělal. Sice mu bylo trochu trapně, že ho přitom pozoruje Brumbál a i tak to udělal, protože musel.

" Včera měla horečku a nechtěla spát," zamračil se,"podržte ji na chvíli!" frknul staříkovi nahé, mokré dítě.

Brumbál byl vcelku překvapený, pak vykouzlil osušku a malou do ní zabalil. Severus šel pro dětskou kosmetiku a Brumbál si chvilku povídal s dítětem.

" Jsi moc krásná, víš to? Po mamince a chytrá budeš po obou," mrkl na ni a malá se usmála.

" Myslíte, že vám rozumím, pane řediteli?" ušklíbl se Snape, když přišel zpět.

" Já bych řekl, že rozumí, viď?" řekl směrem k malé a políbil ji na čelo. Poté ji předal zamračenému otci. Ten ji z největším znechucením přebalil. I si když musel přiznat, že to znechucení není tak velké jako napoprvé.

" A co ona?" sondoval Snape.

" Kdo?" dělal stařík hloupého.

" Pane řediteli, dobře víte o kom mluvím," mračil se Severus.

" A co bys rád věděl," zeptal se stařík se smíchem.

" Jak se má?" řekl Severus sotva slyšitelně.

" Dobře, začala teď znovu chodit do školy. Rodiče jí pomáhají," řekl Brumbál.

" To je dobře," řekl Severus. Poté malou převlékl do růžových dupaček a položil do postýlky. Brumbál si ho přitom s úsměvem prohlížel.

" Co zase?!" zabrblal Snape.

" Nic... jen je moc hezké, že si tak rozumíš se svým dítětem," odpověděl stařík.

" Jen se o ni starám, tak jak to chtěla Grangerová. Nemám na výběr. Ona mě postavila před hotovou věc,"  bručel Severus.

" Stejně jako ty," připomněl mu Brumbál a zamračil se na něj.

" Tak přesně to nebylo!" bránil se Severus.

" Jistě nebyl jsem u toho, ale Severusi osud ti dal další šanci, zkus ji nepromarnit." promlouval mu do duše.

" Tím myslíte..."

" Ne Severusi, já tím nemyslím nic. Slečna Grangerová ti dala jasný signál, tak toho využij!" řekl stařík a chystal se odejít. Severus ho zastavil.

" Děkuji, Albusi," zašeptal  Severus. Stařec přikývl a zmizel.