Levi

     Brzo ráno mě probudil zvonek. Podívám se na čas. 6:30. Kdo může v tak nekřesťanskou hodinu stát u cizích dveří? Prostě je budu ignorovat.
     Po dalších pár zazvonění jsem to vzdal a došel otevřít. V tomhle se nedá spát.
     Petra? Co ta tu dělá? „Ahoj Levi," červená se.
     „Co tady k sakru děláš?!" vyjedu po ní.
     „Víš-"
     „Žádná další šance a zkusit to ještě jednou u mě neplatí. Prostě vypadni."
     „Chtěla bych zkusit nás dát zase dohromady. Mrzí mě jak moc ošklivá jsem na tebe byla. Navíc, tohle natáčení nás může sblížit," zkouší to ignorujíc má slova.
     Jo, bylo by dobré se zmínit o kdysi dávném vztahu mezi mnou a Petrou.
     Ano, lhal jsem Erenovi. Proč jsem to udělal? Nemám nejmenší tušení. Neví, co jsem si od toho sliboval.
     Ale co. Nikdy se to nemusí dozvědět. Anebo se to taky může klidně dneska dozvědět, pokud na tuhle střelenou ženskou narazíme během natáčení. Kruci. Netěší mě pocit, že by Eren zjistil, že jsem mu lhal. Navíc o takové blbosti.
     „Myslíš do tý doby, než chcípneš? Jo, to bude krásný pohled. Co si tak pamatuju, v té scéně se přijdu na tvojí mrtvolu kouknout pěkně zblízka. Uvidím tu tvoji zakrvácenou tvář. Úplně se na tu scénu těším," upřímně nevím, kde scénáristi udělali chybu. Možná jsem s Petrou kdysi byl ve vztahu, ale již nejsem. Mám ale dojem, že ve scénáři jsou použity mé minulé city a nesoučasné.
     „Levi!"
     „Co je? Už jsi to konečně pochopila? Nemiluju tě a nikdy jsem tě také nemiloval," není to tak úplně pravda. Byla pro mě výjimečná. Hodně. Ale pod pojmem láska si momentálně představuji něco trošku jiného. Eren je od toho stále daleko. Ale pomaloučku se přibližuje. Prozatím úspěšně.
     „Lžeš!" vyjekla se slzami v očích.
     „Já nikdy nelžu," jo, a proto ses před chvilkou zmínil, že si zrovna v tomhle lhal Erenovi.
     Utekla. Konečně! Ať už se nevrací.
     No, ale konec flákání, dneska začínáme brzo. Mám hodinu a čtvrt do natáčení. Teď ještě stihnout se vysprchovat, najíst a dojet na místo.

*****

     U snídaně jsem se rozhodoval, že zajedu pro toho spratka, ale nakonec jsem to neudělal.
     Sice jsem si přiznal, že to je hezký kluk a že se mi líbí, ale to ještě neznamená, že za ním budu neustále dolézat.
     Teď se bavím s režisérem, co vše by se dnes mělo stihnout. Jak jsem čekal, samé hlavní scény ze třech dílů.
     „Bré jitro," pozdraví někdo. Někdo se známým hlasem.
     Zvednu oči od scénáře.
     „Bré ráno, Erene. Tak co, dala ti tady naše slavná hvězda nějaké rady na dnešní natáčení?" zeptal se ho režisér a obejmul mě kolem ramen.
     Tu špinavou pracku jsem mu odhodil pryč.
     „Štěstí, že ve tvé blízkosti není nic ostrého. Nechtěl bych skončit s pořezanou rukou. Ale ruce mám čisté, to ti slibuju," usměje se s pobavením.
     „Já to vidím jinak," zamumlám si pro sebe.
     Očividně mě Eren slyšel. Stoupnul si přede mně „tak my si půjdeme zopáknout ještě nějaké ty pasáže," pak mě popadl za ramena a táhl mě před sebou. Dotáhl mě až na nějaké klidné místo, kde nebyla žádná noha. Teda skoro „já chápu, že potřebujete mít kolem sebe naklizíno, ale tak daleko jste zacházet nemusel. A vůbec. Proč do toho zatahoval ostré předměty?"
     „Speciální díly. Dva díly jsou věnovány mé postavě. Jeden chlápek se mě tam dotkne a já ho říznu s nožem s tím, že se mě dotýkal špinavýma prackama. Ale jsou tam samozřejmě i jiné důvody proč to udělám," vysvětlím lhostejným tónem.
     Přikývl a chystal se k odchodu.
     „Kam si myslíš, že jdeš?" zeptám se jeho zad, protože do obličeje jsem mu již neviděl. Otočil se „neřekl si, že jdeme cvičit?"
     „Lhal jsem," ono to nevinné stvoření umí i lhát?
     „Ale já to myslím vážně," zaprotestuji. Kdy se obrátily role? Odkdy jsem já ten, kdo vyhledává jeho společnost?
     Otočil se a dobrovolně se vzdal. Začali jsem si naposledy procvičovat své dialogy.
     Když jsme si vše zopákli vraceli jsme se nazpět. A hádejte na koho narazíme. Na Petru. Levi, ty máš opravdu smůlu.
     Chtěl jsem kolem ní nenápadně projít. Nepovedlo se, chytila mě za ruku.
     „Dneska jsme to vzali od špatného konce. Nechceš to později ještě probrat?" zeptala se.
     Jistě že ne. Ne a ne a ne. Nechci. Už konečně vypadni, to je vše co po tobě chci. To toho opravdu žádám tolik? „Spratku, jdeme," kouknu se na Erena, který na rozkaz poslechne. Jen kdyby mě ta Petra pustila. Což mi připomíná, dnes jsem ještě neviděl Hanji. Ani Erwina.
     „Nechceš nás představit?" snaží se mě zdržet Petra.
     „Není třeba, ve scénáři budeš jeho jméno mít stoprocentně. Spratku jdem." proč mě prostě nepustí? Celé to jenom komplikuje. Kvůli ní se začne Eren ptát.
     Když zase neodcházíme Eren se skloní níž a potichu se mě u ucha zeptá: „kdo to je?" nebyl to šepot, ale nahlas to taky nebylo. Proč je kruci tak blízko? Taky mi to nedělá lehké.
     „Něco jako Mikasa," nic víc vědět nepotřebuje.
     „Aha," pochopí situaci „no, za chvíli se začne natáčet a my bychom chtěli ještě něco stihnout. Takže ehm..."
     „Petra," poradí mu.
     „Děkuji. Takže, kdybyste byla tak hodná, Petro, mohla byste nás pustit?" on mě zachraňuje? Kolikrát jsem už řekl, že mě neustále překvapuje? Každopádně to zabralo. Petra mě pustila. Neochotně, ale pustila.
     „Díky," poděkuji když už jsme od ní odešli.
     „Te je divné," pronese zamyšleně.
     „Co?" nechápu.
     „Běžně asi neděkujete, co?" až teď mi to došlo. Měl naprostou pravdu. Je až děsivé, jak přirozeně to ze mně vzešlo. Bez sebemenší námahy jsem prostě poděkoval. Sám sebe děsím. Anebo mě děsí Erenovi schopnosti.
     „Ne."
     „Proč u vás dneska byla?" a kruci. Petro, proklínám tě! Říkal jsem, že se kvůli tobě bude ptát na hodně věcí! Bude se ptát na to, na co nechci, aby se ptal. A za to všechno můžeš jen ty, Petro!
     „Protože... Jsme spolu kdysi dávno chodili," s největší pravděpodobností nemá smysl lhát ani chodit kolem horké kaše.
     „Aha," tváří se zamyšleně „hádám, že mě máte zase po krk, jak se pořád vyptávám," usměje se na mě.
     „Neboj, dneska tě skopu, že na to do smrti nezapomeneš," zavtipkuji si.
     „To bude dneska poslední scéna, že? Myslím ten soud," opravdu je klidný? A vůbec, to mi nevyčte, že jsem mu lhal?
     Přikývnu „můžu ti tam jednou za čas jednu vlepit a nikdo nic nepozná. Je to náročný úsek a proto se nenatáčí pořád dokola."
     „To dává celkem logiku," jo, opravdu je klidný. Masochista.
     „Začtvrté, herec se nesmí nechat vystrašit ani tou nejbolestivější scénou. A toho ty, jak vidím, se nebojíš," snažím se o další poučení a zároveň o povzbuzení.
     „Ne, že bych se nebál, ale vy mi určitě neublížíte."
     „Jak to můžeš s takovou jistotou říct?" dívám se mu do očí, aby našel odpověď.
     „Protože vás znám, heichou," usměje se na mě od ucha k uchu.
     Bože, jak já toho kluka zbožňuji.

Eren

     Dneska je na mě nějaký milý. Anebo jsem na něj už tolik zvyklý?
     Erene, dost. Natáčí se. Tak co kdybys místo tady těch ptákovin přemýšlel nad scénářem? Za chvíli by se měl objevit Levi přede mnou a totálně mě zmlátit.
     Jo, je tady. A začíná zábava.
     Erene, prosím tě, nesměj se nahlas, ano? Já vím, že ten Laviho slavný kopanec bude k popukání, ale nesměj se.
     Ani nevím proč mi to přijde vtipný, když mě tady heichou mlátí, ale on je fakt k popukání.

*****

     Sláva! Dnešní natáčení je konečně za námi.
     „Hej, Levi a Erene, pojďte sem na chviličku," ozve se režisér.
     O ou, nějaký průšvih? Proč chce nás dva? Kouknu se na Leviho. Klidný. Jak jinak.
     „Kluci, páni. Vy, vy jste sehraní. Při té bitce by si jiní ublížili ať už by byli opatrní sebe víc, ale vy. Nádhera," pochválí nás režisér. Sice nevím, proč by chválil scénu, kde se dopouští jeden na druhém jasného násilí, ale ulevilo se mi, že šlo o pochvalu.
     Poděkovali jsme a potom odešli.
     „Zapáté, nikdy se nenervuj z režiséra a jiných lidí," prokouknul to?
     Přikývnu a zahnu doleva na vlak.
     „Hej, spratku. Kam si myslíš že jdeš?" zakřičí na mě Levi.
     Zastavím se a otočím se čelem k vyrušiteli „kam bych šel, domů," odpovím.
     „Nasedni do auta. A pohni s sebou," přikáže a nasedne na místo řidiče.
     To se z toho stává pěkná tradice. Ale poslechl jsem „kam jedeme tentokrát, na piknik?" začínám být naštvaný. Ale na co?
     „Hele, neotvírej si na mě tu tvojí držku, jo? A co ti je? Jsi nějakej naštvanej," podíval se na mě, ale hned na to se znovu věnoval silnici.
     To kdybych věděl. „Nevím. Prostě chci jít domů."
     „Tak pojedeme k tobě domů. Problém?" to si ze mě dělá srandu?
     „Nemám tam uklizeno," abych to upřesnil, tak tam nemám uklizeno dle standardů Leviho.
     „Hmm..." zamručí nezaujatě.
     „A dneska mám ještě práci. Proč chcete ke mě domů?" nedá mi to. Musím se ho zeptat.
     „Zajímá mě, kde Eren Jeager bydlí," odpoví nezaujatě.
     Taky bych chtěl vědět kde Levi bydlí, ale kdybych mu to řekl, svezl by mě k sobě domů. A to teď opravdu nechci „jestli vám to tolik pomůže, tak můžete na návštěvu. Ale varuji vás, je tam nepořádek."
     Přikývl.

*****

     Ještě jednou ho varuji před dveřmi do mého bytu. Jo, uklízím, ale když fakt musím. Jinak to flákám. Opět připomínám, mluvíme tu o Leviho standardech.
     Pozorně si to tady prohlíží. Rád bych věděl, na co myslí.
     Vzpomenu si na dnešní slova režiséra. Jsme sehraní. Nechce se mi tomu věřit.
     „Proč se tlemíš?" zeptá se mě Levi.
     A kruci „směju se dnešnímu natáčení. Ten váš slavný kop jsem málem neudržel. Málem jsem vybouchl smíchy. Byl jste fakt k popukání, heichou" začnu se řechtat. Tímto se mi všechen zadržovaný smích připomene. Mrknu se na hodiny. A kruci. Nestíhám. Rychle si seberu věci, Leviho vystrčím ven, zamknu a utíkám do baru.
     Bylo to ode mně neslušné, vím to, ale musím do práce.

Levi

     Jel jsem domů. Byl tam nepořádek. Ale pro normálního smrtelníka to bylo nejspíše čisté místo. A co mělo znamenat to jeho náhlé vykopnutí? Neslušnost mu tedy jde. A ještě se mi vysmíval. I tak mu to kupodivu nemám za zlé, spíše je to celé úsměvné.
     Doma jsem si uvařil něco na zub, k tomu černý čaj a vualá, večeře je hotová.
     Lehnu si do postele s nadějí na usnutí. Ale nejde to. Všude samý Eren Eren Eren.
     Dobře, vzdávám to. Jsem do toho kluka úplný blázen.
     Mám pocit, že neusnu dokud ho neuvidím. A tak přemýšlím, přemýšlím a přemýšlím. A najednou se mi rozsvítí.
     Vstanu z postele, převléknu se, nasednu do auta a vyrážím do baru.

*****

     Zase byl překvapený, ale už ne tolik jako minule.
     Sednu si na barovou židli a objednám si něco k pití.
     „Čekal jsem, že přijdete. Nebo spíš jsem v to trochu doufal," usměje se tím svým dokonalým úsměvem.
     Je to definitivně potvrzené, zcvoknu se z něj. Jednou určitě. Jak jako, že doufal, že přijdu? „Opravdu? A proč si mě chtěl vidět?" zeptám se typickým chladným tónem, který není zase tak chladný, jak obvykle.
     „Nevím," přizná se.
     „Mám pro tebe nabídku," začnu svůj plán po delší době uvažování.
     „Sem s ní," opře se lokty o bar, dívá se mi do očí a naslouchá.
     „Budeš můj uklízeč," opravdu jsem to řekl? Víc padlý na hlavu nemohu být.
     „A co z toho budu mít?" pronesl klidně.
     „Tak za prvý peníze, za druhý nebudeš bydlet v tom chlívku, ale u mě, a za třetí to je čest bydlet s někým tolik známým," a za čtvrtý mi budeš dělat společnost.
     Při zmínění chlívku se pousmál. Očividně nic jiného ode mě nečekal.
     „Hmm... Co s touhle prací?" pořád mluví lhostejným hlasem. Pokud se mé oči nemýlí. Pokud se mé oči neutápí v těch jeho, tak si tu konverzaci ve skutečnosti náramně užívá na základě jeho očí.
     „Pošli ji k čertu," poradím mu, aniž bych přerušil oční kontakt.
     „Nemám rád uklízení," zkusí to celé zkomplikovat.
     Super, na tom uklízení mi ale nezáleží tolik jako na tobě „a proto je tenhle bar tolik čistý?"
     „To je práce," odvětí.
     „U mě by se také jednalo o práci," připomenu mu. Ačkoliv to není zas tak úplně pravda. Podepřu si dlaní tvář a společně s ní i celou hlavu „vím, že se v duchu o to místo pereš. Víš o tom, že seš nerozhodnej?" tu jistotu vlastně nemám, ale na základě jeho boje v očích jsem usoudil, že by mohlo jít o reálnou možnost.
     „Jo. Vím, že se nedokážu rozhodnout. Nechte mi čas do zítra," přizná.
     Jsem nespokojený. Čím déle necháváte člověka se rozhodovat, tím spíš vám odpoví tak, jak nechcete „ne, nabídka platí jenom teď."
     „Ale... Vy... Achjo... Fajn, beru to," povzdychne si. Vidíte? Co jsem říkal?
     „Tak si vem saky paky a dej výpověď," zavelím a pomalu se zvedám ze stoličky.
     „Co? Teď?" je zmatený.
     „Mám ti jít pomoct nebo si to zařídíš sám a prokážeš tak, že nejsi dítě?" zvedl jsem se ze stoličky.
     „Nemůžu přece-"
     „Čekám v autě," odpovím bez jakékoliv ochoty poslechnout si, co má na srdci.

*****

     Za pár minutek se opravdu do toho auta dostal. Sedl si na místo spolujezdce a věnoval mi vražedný pohled.
     A to mám jako za co?
     „Nejdřív jedeme ke mě domů pro nějaké věci," nařídí mi mezitím, co se připoutá.
     „Oprava, do tvého bývalého domova. Teď bydlíš v jedné, ne zrovna malé, vile," vjel jsem na silnici.
     „Čím jsem si takovou poctu zasloužil?"
     „Tajemství," to ti nemůžu říct Erene. Pro tvé i mé dobro.
     „Ts... Aspoň mi můžete říct tohle. To toho chci od vás vědět tak moc?" vyjede po mně.
     „Však ty se to později určitě dozvíš." snad k tomu někdy dojde. A pokud jo, tak plně doufám, že nebude jančit a dá mi kladnou odpověď.