Levi

     Sotva jsme se vrátili k Hanji a těm dvěma, tak mě Hanji hned začala přemlouvat ať je svezu. Ze začátku jsem se bránil, ale stejně mi ke konci nezbývalo nic jiného, než přikývnout na souhlas.
     Eren mě začal před všemi oslovovat zase normálně. Škoda. To heichou se mi docela zamlouvalo.

*****

     Po natáčení jsme nasedli do auta. Já za volant, Hanji vedle mě, a ti tři usmrkanci na zadní sedadla. Odvezl jsem je domů a potom se konečně vydal do svého domu.
     „Co jsi mu chtěl?" zeptala se po chvilce Hanji.
     „Řekl jsem ti snad žádné blbé kecy, ne?"
     „Ale no ták. Suchare. Vždyť si na něm mohl během natáčení oči nechat. Nekecej mi, že se ti nelíbí," zkouší to. Opět. Co jí na to mám říct? Už mi snad i došli komentáře. A opakovat ty předešlé se mi nechce.
     Ale je fakt, že mě něčím zaujal. Možná jeho nálady. Reakce. V jednu chvíli je stydlín, ale vzápětí se z něj stane usměvavý člověk překypující štěstím. Anebo se z něj vyklube člověk, co rád škádlí ostatní. Překvapilo mě to, když tuto tvář na mě dnes vytáhnul. Nevěděl jsem, že je i tohohle schopen „jediný důvod, proč bych ti to měl říkat."
     „Našla jsem ti ho," vytasí okamžitě.
     „Ne, tys mi ho vnutila," opravím ji s důrazem na poslední slovo.
     „To na tom nic nemění," nafoukne tváře v protest.
     Dál se mě ptala na plno věcí, ale já ji ignoroval. To pomáhá nejlépe.
     Při delším přemýšlení jsem došel k závěru, že jsem vlastně rád, že jsem toho spratka poznal. Minimálně je s ním zábava. Baví se se mnou protože chce, ne kvůli penězům a slávě, v tom se ta slepice nemýlila. Alespoň tohle jí musím uznat.
     Ale opravdu, ten dnešek mě dostal. V tu chvíli mě vyvedl z míry. Nevěděl jsem, jak reagovat. Lidé se mnou většinou dlouhodobě nevydrží. Hlavně, když jim dávám jasně najevo, že o konverzace a jejich přítomnost nestojím. Ale on? Vydržel. A dokonce si ze mě utahoval a smál se tomu. Podivín.
     „Proč se směješ?" zeptá se mě Hanji.
     „Už vím, co udělám s tou slepicí, která sedí vedle mě. Ugriluju si ji. A pokud bude hnusná předhodím ji titánům," zavtipkuji s decentním úsměvem. Dnes jsem očividně v dobré náladě.
     „Ha ha ha, móc vtipný."

Eren

     Levi nás nakonec dovezl domů. V autě jsme drželi všichni pusy, až když se nás Levi zeptal, kde bydlíme, jednotlivě jsme mu diktovali kam zabočit. Já byl poslední. Když jsme dojeli před panelák, ve kterém bydlím Levi tázavě zvedl obočí.
     No tak nebydlím v něčem dražším. Vadí to? Naneštěstí ne všichni si žijí v luxusu, jako tady ten bručoun, co je považován za nejlepšího herce pod hvězdami.
     Pouze poděkuji za odvoz a vykročím směrem k paneláku. Hanji mi z auta zamává a pak už oba odjíždí.

*****

     Doma jsem si rovnou lehl do postele. Nevysprchovaný, nepřevlečený, prostě pouze postel. Vsadím se, že u Leviho by mi tohle neprošlo. Když pomyslím na scénář, kde je puntičkář v uklízení a na slova, která nám pronesli před celým natáčením - postavy ze seriálu zdědily po nás naše jména a zároveň naši povahu - musel jsem se pousmát.
     Zavřel jsem oči a věřím tomu, že jsem do minuty usnul.

*****

     Ráno - nebo mám snad říct dopoledne - jsem se vzbudil. No super. Za chvíli mám být ve vlaku. Erene Erene, jestli tohle stihneš. Nebo spíš nestihneš, máš průšvih. Protože bez tebe se nikam neposunou.
     Rychle jsem vstal, převlékl se, dal si chleba do pusy a vyběhl ven z bytu, potom z paneláku a poté následoval sprint na nádraží.
     Stihl jsem to, uf! Nasedl jsem do prázdného kupéčka, nandal sluchátka do uší a pustil si své oblíbené písničky.

*****

     Jakmile jsem vystoupil, došel jsem v klidu ke štábu. Sluchátka byla již v kapse.
     „Dobré odpoledne," pozdravil jsem všechny s úsměvem.
     „Zdravíčko Erene," pozdraví mě režisér, „jak ses vyspal po včerejšku?"
     „Moc ne," přiznal jsem se.
     „Tak to dnes nepřežeň, dobře?"
     Přikývnu a pak už jen poslouchám, co se dnes bude natáčet.
     Jasný, dneska mám hrát toho titána, na kterého se dokážu proměnit. Takže si musím obléct takové speciální upnuté oblečení na kterém je plno placiček ze kterých vedou dráty. Budu se v tom muset pohybovat ještě s plno dalšími lidmi. Dělá to záznamy našich pohybů, které se potom naprogramují na titána. Dnešní doba je tak jednoduchá.

*****

     Dobrá, to otravné oblečení mám už pryč. Dotočili jsme to rychleji než jsme čekali. Takže se pokračuje v akci, která následuje po tom. Ve zkratce mě chtějí všichni zabít, takže jsem i s Arminem a Mikasou obklíčen.
     „Á akce!" ozve se a my začali hrát.
     Zatím ležím v bezvědomí. Probouzím se. Jenom koukám bez jakéhokoliv slova kolem sebe. Jsem zmatený.
     Armin a Mikasa se dohadují s městskou policií, která na nás míří puškami a dělem. Armin s Mikasou na mě naléhají ať řeknu, co se stalo, ale já nic nevím.
     Podívám se směrem ke štábu, když mi to daná chvilka zase povoluje.
     Hanji! Co ta tady dělá?! S... Levim?! Vždyť... Co?!
     „Dobrý, stačí! Stop! Sjedem si to ještě jednou," ozve se od režiséra. Poslechli jsme ho.
     Jsem nervózní, vlastně jsem neustále nervózní, ale v přítomnosti Leviho to je stokrát horší.

*****

     Pauza! Sláva! Scéna se celkem povedla.
     „Erene! Dobrá práce," pochválil mě režisér, „ale příště nebuď tak nervózní," přikývl jsem a rychlostí blesku odcupital pryč.
     „Erene! Páni, to bylo super! A já myslela, že nováčci to kazí v jednom kuse," zajásala Hanji. Jestli to mělo být nějaké povzbuzení, tak to tou poslední větou zkazila.
     Levi si odfrknul. Pokusil jsem si ho nevšímat „a co tady děláte vy?" zeptal jsem se Hanji.
     „Přijeli jsme se na tebe podívat, jako si to udělal včera ty."
     „Aha," opravdu Erene? To je jediné, co z tebe vypadne? Projev trošku slušnosti.
     „Hanji, dělej. Jedem," ozval se Levi. Proč sem vůbec jezdil, když tu nechce být?
     Bleskově jsem se k němu otočil „nemusel jste jet. Hanji by to zvládla určitě sama, že Hanji?"
     „Musím teďka s ním bydlet. Rodiče totiž tak trošku začali bydlet u mě a mě nemají dvakrát v lásce. Ani nevíš jak to s ním je těžký," vysvětlí Hanji svou situaci.
     „Já jsem se tě neprosil abys u mně bydlela. Takže zavři zobák a buď mi vděčná," ozve se celý otrávený Levi.
     „Fakt je to s vámi tak těžký, Pane?" dořeknu poslední slovo s důrazem a zasměju se. Neřekl jsem heichou, ale je to jeden a ten samý význam.
     „Jen se směj, nezapomeň, že takhle mně budeš za pár dnů oslovovat, alespoň si to procvičíš."
     „Rozkaz," tentokrát se ke mě se smíchem přidá i Hanji.
     „Tak fajn, přestávka skončila!" ozve se.
     „My už pojedeme, měj se Erene." rozloučí se Hanji a vyráží i s Levim k autu.

Levi

     Do teď nechápu, jak jsem mohl včera jet s Hanji se podívat na ty spratky. Samozřejmě, že mě přemluvila, ale dneska chce jet zase. Chce tam jet? Tak ať si jede vlakem, já ji tam nevezu.
     Odpoledne začala být nesnesitelná. Tak jsem radši nasedl do auta a ujel jí. Ptala se mě kam jedu, ale já ji neodpověděl.
     Nemůžu ji přece říct, že jedu tam kam jsem před chvílí jet nechtěl.

*****

     Dojel jsem na místo dění. Vystoupil jsem z auta a šel ke štábu. Všimli si mě, ale nesměli mluvit, poněvadž se natáčelo. A tak mi jenom na pozdrav mávli rukou.
     Oplatil jsem jim to a opřel se o strom ramenem, který stál vedle mě.
     Hráli dobře, ale potom, jako by se něco zhoršilo, aby ne, když mě ten spratek zase odhalil. Nervozita. Co jiného od něj čekat?
     „Stop! Děcka vedli jste si skvěle! Máte padla," dořekl režisér a obrátil se na mě, „a co ty? Co tady děláš?"
     Zavřu oči. Vzdávám to, je to hezký kluk. Konkrétněji hezký vysoký kluk a obávám se, že tam v budoucnu přibude i to slovo sexy, které Hanji taktéž zmiňovala. Pousměju se, otevřu oči a odpovím „jdu předat hlavnímu hrdinovi pár rad."
     „Á, tak to je dobře," je očividné, že ho to překvapilo. Opravdu nemám ve zvyku předávat rady. A u osoby, která mi sebrala hlavní roli, se to očekává ještě méně.
     „Proč jste skončili takhle brzo?" zeptám se.
     „Dokončili jsme všechny hlavní scény a od zítřka se jede i s průzkumnou legií. Ty vedlejší scény doplníme později nebo během volných dní."
     Přikývnu a rozejdu se k Erenovi „hej, spratku," zavolám na něj z dálky.
     „Brý den," usměje se. Snaží se tu nervozitu zakrýt. Bez šance chlapečku, nic mi neunikne.
     „Jdem," zavelím - přeci jenom jsem ten heichou - bez jediného vysvětlení.
     „Kam?"
     „Uvidíš. Prostě si sbal a pojď."
     Nechápal vůbec nic, ale šel. Nasedli jsme do auta a vyrazili na jedno klidné místo u řeky.
     „Kde je Hanji?" zeptal se mě.
     „Doma."
     „Kam jedem?" zkusí to znova.
     „Budeš ještě dlouho otravovat?" zeptal jsem se klidně.
     „Dokud mi to neřeknete," odpoví a na tváři mu pohrává úsměv. To myslí vážně? Zase bude vtipkovat?
     Dobře, není to jenom hezký vysoký kluk, je to zatraceně hezký vysoký kluk. Ale i tak Hanji nepoděkuju, že mě o něm informovala. Tolik štědrosti v sobě nemám. A pokud ano, rozhodně ji nevěnuji zrovna té slepici.
     Za chvilku jsem zastavil na jednom plácku u řeky a zároveň okraji lesa. Vystoupili jsme.
     „Tady?" zeptal se nechápavě. Když se nad tím zamyslím, tak to skoro vypadá, jako bych se ho chystal zavraždit. Naneštěstí tohle není zrovna můj koníček. Nerad bych si zašpinil ruce.
     „Vem si scénář, spratku," vyzvu ho. Poslechl a přiběhl ke mě a já mu konečně vysvětlím situaci „zítra začínáme hrát společně. Nebudu hrát s někým, kdo dělá plno chyb, takže si to tady dneska hezky procvičíme," dobře, možná to nebylo úplně přesné vysvětlení dané situace. Ale jak mu má k sakru říct, že mě Hanji přemlouvala, ať s ní jedu za Erenem, já ji věčně odmítal, nakonec se naštval a odjel na to místo, na které jsem nechtěl jet. Jak bych mu asi vysvětloval, že ho učím, protože je to mnohonásobně lepší, než se vracet k té ukdákané slepici? A v poslední řadě, jak bych mu měl vysvětlit ten fakt, že tu s ním ochotně jsem, protože se mi začíná líbit? Žádné z těchto pravd nikdy na povrch nevzejde, právě proto se musí spokojit s vysvětlením, které jsem mu dal.
     „Vy mě budete učit?" zeptá se s nadšením, překvapením a zděšením zároveň.
     „Najdi si jeden z prvních našich rozhovorů," odignoruji jeho otázku. Hned začal listovat. Kupodivu je do toho učení se mnou zapálenější, než jsem očekával. „A zapamatuj si co nejvíc dokážeš," dodám ještě během toho, co na něj po očku koukám.

*****

     Uplynulo dobrých deset minut, když jsem ztratil trpělivost „pamatuješ si to?"
     „Trošku," co je těžkého na tom si zapamatoval pár vět, které jsou přizpůsobené jeho povaze?
     Vyškubl jsem mu papíry z ruky a sám si rozhovor párkrát přečetl. Byl to hned ten první rozhovor. Když jsem věděl o čem to je a co zhruba mám říkat odhodil jsem scénář stranou.
     „Ale já si to nepamatuju."
     „Zaprvé nikdy si scénář nepamatuj doslova. Stačí vědět o čem se mluví. Když pozměníš pár slov, ale přitom nezměníš význam a důraz, je to v pořádku. Navíc se nebudeš tolik nervovat, že nějaké slovíčko zapomeneš," vysvětlím. Vypadá, že to pochopil.
     Chvíli jsme procvičovali scénu. Chyběl nám tu Erwin, takže jsme chvilkami nevěděli, co říkat, ale zvládli jsme to.
     „Proč seš pořád nervózní?!" zeptám se lhostejným výrazem.
     „Protože tu jste vy," zabrblá.
     „Zadruhé herce by nemělo nic vyvést ze hry dokud se hra neukončí. I kdyby se jednalo o samotné tornádo."
     „Fajn," opravdu to pochopil? Dost o tom pochybuji.