Eren

     Utekl jsem. Utekl. Utekl!
     Proč? Proč mě políbil?
     Proč mi nezabránil v útěku?
     Jenom jsem se mu přišel za dnešek omluvit a ono se stane tohle. Jak bych na to měl reagovat? Jak jsem měl reagovat? Co jsem měl dělat?
     Proč se to děje?
     Proč? Proč? Proč?!
     Zavolal jsem Arminovi jestli u něj nemůžu na pár dní zůstat. Odsouhlasil to. Díky za něj. Teď běžím k němu. Nepřestal jsem běžet. Až u Armina jsem se zastavil.
     Rovnou jsem u něj zalehl do postele, ačkoliv stejně celou noc nezamhouřím oka. To mi bylo jasné od začátku.

*****

     Na natáčení se mu i Hanji vyhýbám. Nedokážu se mu postavit. Vypadá to, že to chápe. Proč je tak ohleduplný? Utekl jsem a on mě jen nechá? I Hanji zarazil, když se ke mě chtěla rozeběhnout. Nechává mi prostor? Proč? Proč to všechno dělá? Proč se ke mně chová tak mile, když jsem se zachoval hnusně?
     Armin s Mikasou se ze mě snaží něco málo vypáčit. Vím, že Armin si zaslouží vysvětlení, když u něj můžu být, ale nedám mu ho. Neřeknu nic. Nechci Levimu přidělávat potíže.

----------o dva dny později----------

     Ležím v posteli. Stále na to myslím. Stále myslím na něj. Na Leviho. Stále myslím nad tím blbým útěkem.
     Od té doby jsem nic moc nenaspal. V práci jsem si dal na týden volno, abych ho neviděl.
     Je to zvláštní pocit. Nechci ho vidět, ale i přesto ho vidět chci. Nevím proč. Vím jen, že bych chtěl s ním vtipkovat tak, jako vždy.
     Dnes mi došlo proč Hanji tehdy utekla. Proč si myslela, že spolu chodíme. Ona určitě ví o Leviho tajemství. Ví o tom.
     Bože můj, co si počnu?

Levi

     V práci mu nechávám prostor. Nechci, aby mě nenáviděl ještě víc. Byl jsem naivní. Nechápu proč jsem to tak uspíšil. Byl jsem blízko. Vždyť byl ochotný se mnou spát v obýváku. V nepohodlném křesle. Ano, vím. Byl jsem na něj naštvaný, protože nechci aby kvůli mně spal na nepohodlném místě. Ale potěšilo mě to. Dobrovolně i přes můj zákaz spal u mě.
     Proč jsem si to musel takhle posrat?
     Netuším.
     Co ale vím je, že si teď odpykávám trest, který je pomalu až mučivý.

*****

     Další den nám režisér oznámil, že Eren má týden volno. Důvod neuvedl. Nepotřeboval jsem ho, věděl jsem oč se jedná.
     Chápu ho. Ať má klid.
     Hanji se o mě bála. Proč? Protože se v sobě hrozně moc užírám. Z vnějšku se chovám stejně, ale ve mně? Proklínám se, nenávidím se. Hanji mě prokoukla, hned. A proto se o mě bojí. Bojí se, že si ublížím.
     To je to nejmenší, ublížit si. Nezajímá mě, že si ublížím. Zajímá mě on. Zajímá mě jestli je v pořádku.

----------O týden později----------

     Už od toho všeho uplynula nějaká doba. Nevím jak dlouho to je, nepočítám to. Už dávno ne. Hanji odjela natáčet. Já ne. Taky jsem si vzal volno. Pár dní zpátky. Nezvládal jsem to. Režisér mi to doporučil a já to hned přijmul.
     Někdo zazvonil. Asi si Hanji něco zapomněla. Došel jsem otevřít.
     Eren. Celý zadýchaný stojí přede mnou.
     Jsem překvapený. Nejsem si jistý, jestli je to skutečnost nebo jen iluze. Nestihnu se ale na nic zeptat, protože spojí naše rty.

Eren

     Už to je přes týden, co se to celé odehrálo. Nedokázal jsem to hodit za hlavu. Lépe řečeno jsem nedokázal hodit za hlavu Leviho. Co asi ty dny pociťoval? Hodil to za hlavu? Je vzteklý? Smutný? Nebo snad zhroucený a nešťastný? Jenom to ne.
     Ale... Proč se strachuji o něj? Proč si neužívám, že už nežiji s člověkem stejného pohlaví, který mě pravděpodobně miluje?
     Protože... Protože...
     Zvednu se bleskurychle z postele, obléknu se, popadnu mobil, klíče a peněženku a vyběhnu ven. Běžím a běžím a běžím. Nezastavím, nechci. Ani nesmím. Protože jinak bych si to všechno rozmyslel.
     Co mi trvalo tak dlouho si dát všechny dílky dohromady? Proč jsem nebyl kruci rychlejší?

*****

     Doběhnu celý udýchaný ke dveřím a zazvoním. V ústech mám sucho a v krku jakbysmet.
     Až otevře nezaváhám. Až otevře nezaváhám. Až otevře nezaváhám...
     Opakuji si stále dokola jako nějaké zaklínadlo. A pak se to stalo.
     Otevřel nízký černovlásek s očima šedé a jemně modré barvy ze kterých bylo vidět překvapení, údiv, úžas, strach, smutek a štěstí. Nikdy jsem v těch očích nedokázal číst tak dobře, jako teď.
     Nezaváhal jsem. Nesměl jsem. Jakmile bych to udělal, všechna ta snaha a unáhlenost a hlavně uvědomění, by přišlo vniveč. Políbil jsem ho.
     Nechápal nic, co se za poslední minutu stalo, ale přidal se do polibku. Ruce mi položil na boky a stáhl mě dovnitř. Jemně. Žasnul jsem nad tou něžností. Zavřel dveře a opřel mě o ně. Odtáhl se a pozoroval mě nechápajícím pohledem.
     Pousměji se na něj. V hlavě mě zaplavuje radost. Jediné, co jsem chtěl, byl jeho fyzický kontakt? Jeho tvář, oči a chladný tón? A ta něžnost! Proč jsem si tak lehké věci nevšiml?
     Zaváhá, ale stejně nakonec spojí naše rty. Znovu. Tentokrát zasypává mé rty hned několika polibky. Ta zadržovaná touha z jeho strany se očividně vydrala na povrch. Líbal tak vášnivě, ale zároveň tak něžně. Jeho rty byly jak hedvábí. Nikdy bych si nepomyslel, že budou tak heboučké.
     Vyvinul lehce větší tlak na boky a pomaloučku se přesouval ke gauči. Vedl mě aniž by přerušil polibek. Stále jsem z toho lehce nesvůj, nevím, co si pořádně myslet. A představa, že jsme oba dva kluci, mě stále děsí. Ale i přes všechny ty obavy je to velmi příjemné a tak nic neukončuji. Jak bych mohl?
     Jakmile jsme dorazili k pohovce, jemně mě na ni položil. Sedl si na mě obkročmo. Nepřestával s polibky. K jeho neposedným rtům se ale přidaly i neposedné ruce, které vyhrnuly mé triko až k ramenům. Odtáhnul se, aby zhodnotil situaci. Bylo to sotva postřehnutelné, ale jemně se kousl do rtu. Líbím se mu? Nepřijde mi, že bych byl kdo ví jak hezký.
     Sehnul se. Tentokrát ale ne ke tváři, ale k hrudi, kterou opět jemně opečovával. Jeho ruka se zahákla o mé rifle.
     Vystřelil jsem do sedu a opřel si čelo o to jeho „Levi, prosím, dál nezacházej," promluvím za celou tu dobu poprvé. Nechci zacházet dál. Ne teď.
     On se pomalu přesunul ke krku a začal ho zasypávat polibky. Očividně to pochopil. Třeba by ani k ničemu nedošlo. Unáhlenost mi na Leviho nesedí, ale jistota je jistota.
     Během toho, co opečovával můj krk polibky a jemnými kousanci, jeho ruce prozkoumávaly mé tělo. Používal veškerou úctu a jemnost, kterou mohl nabídnout. Celé je to tak strašně příjemné! Neodpustil jsem si pár slabých vzdechů, které ho ještě více nabudili.
     Za chvilku se jeho ruce znovu ocitnou na mých bocích a jeho rty na těch mých. Po jeho sladkém polibku jeho sladkými rty se opře svým čelem opět o to mé.
     „Děkuju," poděkuji mu po delší době mlčení.
     „Za co? " zachraptí nechápavě.
     „Že na mě bereš ohled a nezašel jsi dál," i přes všechnu tu rozkoš se bojím. Nebojím se to přiznat. Řekl bych, že je to přirozené.
     „Před chvílí tenhle vztah začal. Myslíš si, že ho nechám tak rychle zničit?"
     „Takže až spolu budeme delší dobu, tak už na mě ohledy brát nebudeš?" pošťouchnu ho. Jak mi tohle chybělo.
     „Ne Erene. To bych nikdy neudělal."
     To je podruhý, co mi řekl jménem. Poprvé to bylo při našem prvním polibku. Tehdy mě to taky zarazilo, ale teprve až teď si uvědomuji, jak krásně to z jeho úst zní.
     „Proč?" zeptám se ho.
     „Protože tě miluju, Erene."
     Já tebe taky, Levi. To je věta, kterou bych rád vyslovil, ale má trapnost mi to nedovolí.
     Chvíli tam jen tak sedíme. Nemohu tomu uvěřit. Ani v nejmenším. Vůbec. Levi, ten Levi, který je známý po celém světě, se zamiloval do mě.
     Nakonec tento krásný okamžik ukončím. Nerad, ale musím. Zvednu se, narovnám si triko a vyrazím se napít se slovy „musím se jít napít. Při tom běhu sem mám sucho v krku," sucho v krku mám ale také z něčeho jiného.