Deidara byl celý týden jako na jehlách. Jediné, co od Itachiho ten osudný den, kdy všechny jeho lži praskly, slyšel, bylo: 

"Musím si to rozmyslet."

Pouhá čtyři slova podpořená bezvýraznou chladnou maskou způsobila, že se blondýnek těch několik dní, co se neviděli, nedokázal vůbec na nic soustředit. Práci odbýval tak, jak mu vůbec nebylo podobné, nemluvě o pravidelných večerních návštěvách Vyšší odborné umělecké školy, kterou si v posledním roce dodělával, aby ho mohli povýšit na správce celé místní umělecké galerie. 

Po celou tu dobu chodil téměř jako tělo bez duše. Zápal, kterým po většinu času normálně oplýval, jako kdyby se zcela vytratil. Styděl se. Tak strašně moc se za sebe styděl! Nemohl říct, že by svého rozhodnutí litoval, to ne. Všechny ty zážitky a všechna slast, jež s Itachim za poslední měsíc prožil, byla neuvěřitelná. I když si celých těch osm let představoval, jaké by to asi mohlo být, kdyby spolu něco měli, skutečnost byla prostě mnohonásobně lepší! 

Jak moc si přál, aby mu Uchiha v ten okamžik řekl, že mu odpouští, a že se mu to s ním líbilo natolik, aby v celé záležitosti pokračoval i nadále! Jak moc toužil po tom, aby jej objal, sevřel ho těmi svými pevnými pažemi a zašeptal do ucha, že si jeho dlouholetého zájmu přece jenom všiml, a že by mu rád dal šanci. 

Věděl ale, že doufat v něco takového by bylo marné. Lež a podvod, kterých se na svém příteli dopustil, byly prostě moc velké. Nedokázal si ani představit, jak spolu teď dokáží fungovat, jak se spolu budou normálně bavit, tedy samozřejmě v případě, že se s ním Itachi bude chtít stále vídat. Dokáže se mu vůbec po něčem takovém podívat do těch černých odsuzujících hlubokých očí? 

A co když to vědomě, či nějakým nedopatřením řekne ostatním jejich přátelům? Co když ho za jeho proradné počínání všichni zavrhnou? 

Tyto a další podobně laděné myšlenky otravovaly blonďákovu mysl ve dne v noci a nedovolovaly mu vnímat nic jiného, než vlastní stud a vinu. Z ničeho nedokázal mít radost, nemohl pořádně spát a dokonce i jídlo mu chutnalo jako popel, než jako výjimečná gurmánská záležitost. 

V pátek večer, v den, kdy se s ostatními vždycky scházeli, přesně týden po tom, co to celé prasklo, byl nevrlejší než obvykle. Na čele mu vystoupily jindy neznatelné vrásky, tvář jako kdyby najednou ztratila svou typickou pružnost. Barva blonďatých vlasů se zdála mnohem světlejší, než jindy, a na slunci netvořila ty tolik typické odlesky, dělající z Deidarovy hřívy tekuté zlato. Jediné, co svítilo snad na dvacet metrů, byly fialové kruhy pod očima kontrastující s pobledlou pokožkou. 

Stačilo jen, aby se na sebe podíval do zrcadla, aby se zděsil, co za příšeru se z něj stala. Měl sto chutí zvednout telefon a omluvit se Sasorimu, že protentokrát na jejich sešlost nedorazí, protože se necítí úplně dobře. Věděl ale, že kdyby něco takového udělal, kdyby udělal krok zpět a couvnul by, Uchiha by si jej vážil ještě mnohem méně, než tomu bylo nyní. Nemohl vycouvat. Musel ukázat, že si je své chyby vědom a že je s pokorou připraven přijmout jakýkoliv trest. Tedy až na úplné rozvázání jejich přátelství. To bylo jediná věc, u které měl dojem, že by ji opravdu nepřežil. 

K Akasunovi dorazil kvůli hromadné dopravě o něco později, než ostatní. Jistě, mohl by si vzít auto, ale ve stavu, v jakém byl, by si v žádném případě netroufl řídit. S jeho štěstím by stejně způsobil největší dopravní nehodu všech dob. 

Zazvonil a čekal, než mu někdo přijde otevřít. 

"Jdeš pozdě," mrkl na něj Hidan, který se objevil za dveřmi. 

"Byla zácpa," řekl jen a snažil se do svého hlasu dostat alespoň malý náznak toho, že v něm přece jenom zůstal ještě nějaký život. 

Když dorazil do prostorného obýváku, všem se omluvil za své zpoždění, a aniž by se třeba jen na malou chvilku rozhlédl kolem sebe, usadil se do jednoho z křesel. Nemohl riskovat, že by narazil na Itachiho chladem nabytý pohled. Teď už to věděl. Nezvládl by to. Pravděpodobně by se tam prostě rozsypal jako domeček z karet. Kousl se do rtu, jak náhlé uvědomění proletělo celou jeho myslí. 

Měl Itachiho opravdu rád. A věděl, že pokud o něj přijde, byť jen třeba o jeho přátelství, nerozdýchá to. 

Konverzace ostatních mužů se pomalu rozproudila. Každý z nich, samozřejmě až na Deidaru, jenž byl úplně mimo, vyprávěl přátelům zážitky z uplynulého týdne. Když přišla řada na něj, jen se omluvil, že mu toho večera opravdu není dobře, a dál pokračoval v mlčení.

"U mě se přes týden zastavil Naruto," začal s vyprávěním Itachi. 

"Fakt? Nekecej! Neříkej, že se k tobě chtěl vrátit po takový době!" zahalekal Hidan a pak se zazubil. "Zašukali jste si?" 

Černovlasý zavrtěl hlavou. "Ne. Tedy ano, chtěl druhou šanci, ale já mu řekl, že už je bohužel pozdě. Že se chci vídat s jinými lidmi." 

Sasori se pousmál. "Myslíš svého tajného milence?" 

Itachi se ušklíbl. "Vlastně ani ne," řekl a pak svůj zrak přenesl na Deidaru, který toho večera vypadal, že si posledních deset let píchal perník, a v duchu nad jeho vzezřením zavrtěl hlavou. Věděl, že se mu měl ozvat a říct mu, jak se nakonec rozhodl, avšak byl si více než jistý, že tím, že mu ani jednou nezavolal, ho vytrestal mnohem víc, než kdyby si vymyslel nějakou blbinu. Blondýn vypadal strašně a Itachi věděl, že se všemi svými myšlenkami se pravděpodobně vytrestal mnohem víc, než by zvládl on sám. Teď už jen bylo načase ukázat, jak přesně se rozhodl. "Ty blonďáku. Na Čtvrté je teď nějaká výstava obrazů. Nezašel bys?" 

Trvalo několik sekund, než Deidara zaznamenal, že na něj Itachi mluví. Poprvé za ten večer se odhodlal podívat se mu do očí. Spatřil v nich lehký výsměch, ale také směsici očekáváním a… odpuštění? 

"Taky jsem o tom slyšel, mohli bysme se tam jít podívat," odpovědel místo něj Sasori. 

Uchiha zavrtěl hlavou a sjel rudovláska všeříkajícím pohledem. "Nevím o tom, že by v mé pozvánce zaznělo i tvoje jméno, Sasori," díky čemuž jeho příteli totálně sklaplo. 

Hidan se začal potutelně usmívat a žvanit něco o rande a o svatbě, ale to Deidara už nevnímal. Jediný, na koho se soustředil, byl právě Itachi. 

"T-to zní dobře. Půjdu moc rád," odpověděl, a i když by to ten den vůbec nepředpokládal, nakonec se jeho tvář stáhla do letmého úsměvu. 

Třeba to byl nový začátek. Kdo ví. Důležité bylo, že mu Itachi odpustil. Nic jiného vědět nepotřeboval. Takhle byl šťastný. 

***
Ohayo!

Tak a jsme na konci této krátké kapitolovky :3

Nejprve bych chtěla poděkovat všem za všechny ty hvězdičky, dělaly mi strašnou radost :3 a svým dvěma slečnám, které poznají, že mluvím právě o nich, děkuji za komentáře ❤️ Jste prostě nejlepší ❤️

Co myslíte? Bylo dobře, že Itachi už nepodniknul žádné kroky a nechal Deidaru, aby se vytrestal sám?

A co ta pozvánka na konci? Myslíte, že se jedná jen o přátelské pozvání, nebo mu odpustil natolik, aby mu dal šanci?

Nu, to už si vlastně můžete představit každý sám podle sebe :3

Děkuji za všechno :3

Nyní se budu snažit dopsat Tenkou hranici a dále pokračovat v Zákazaném uvolnění :3

Až dopíšu tyto dvě povídky, velice přemýšlím nad tím, že bych začala s povídkami na přání. Pokud tedy máte někdo nápad na ItaDei příběh, klidně mi můžete napsat :3

Prozatím se s vámi loučím :3 snad se vám povídka líbila, i když to byla jen taková oddechovka :3

Vaše Majo :3