Frisk zamířila k laboratoři. Dveře se jako vždy automaticky otevřeli. Hlas prvního dítěte jí v hlavě našeptával, že zde Alphys již nenajde, ale ať si dá pozor na její výtvor = Mettatona. Laboratoř osvítilo světlo zvenku. Uvnitř však nikdo nebyl, což Frisk zaskočilo. Chvíli stála na místě, a byla připravena nepříteli zabodnout nůž do hrudi. Ve tmě se cosi pohnulo.

Dítě však siluetu postavy nepoznalo. Byla stejně velká jako ona, ale Alphys to nebyla. Frisk přistoupila blíž, a monstrum se polekalo.

---Pohled Noogie---

Noogie se lekla a pískla. Nejdřív si myslela že to přišla Julliette, nebo Alphys, či Tamara, ale teď poznávala že to není nikdo koho by znala. Postava přišla blíž. Měla modro-růžový svetr, a hnědé rozcuchané vlasy. Teprve když zahlédla tu ostrou věc pokrytou prachem, kterou osoba držela v ruce, začala Noogie strachy couvat. "To je ten člověk... To ...

je to monstrum."

Pomyslela si Noogie. Chtěla se rozběhnout, ale před očima jí probliklo a na chvíli zůstala v tranzu. Pár metrů od ní stálo dítě. Noogie ještě nikdy nebojovala, neměla tušení co se děje, ale nějaký instinkt jí radil, ale zůstala stát a bojovala. Člověk zaútočil jako první, v krátkém okamžiku Noogie ucítila pálivou bolest na hrudi. Když se podívala co jí to udělalo, vylekala se ještě víc. Ve své měkké želatinové kůži měla hluboký řez, který jí pálil.

Naštěstí, s jejím intinktem který jí radil co má dělat, s knížky které přečetla a pár rozhovoru s Alphys a Julli se rozhodla že se jen tak nevzdá.

---Pohled člověka---

Frisk překvapilo že se monstrum nerozpadlo hned po první ráně. A ještě víc to překvapilo první dítě. To monstrum neznala, a nevěděla co od něj čekat, i když vypadalo neškodně. Na řadě byla Noogie, ale ta neměla ponětí, co dělat. Snažila se nerozbrečet, to by bylo poslední co by teď potřebovala. Začala se soustředit na svou duši. Třeba to pomůže..

Na Frisčinu duši začali nalétat malé kamínky, které i když byli malé a snadno se jim vyhýbalo, byli ostré a dost boleli. Frisšino odhodlání to však neskolilo. Monstrum vypadalo na moment zmateně, poté mu v očích vzplál plamínek naděje. Frisk však v klidu pokračovala v boji, každou minutou byla blíže k cíli, a každou sekundou Noogie ztrácela naději. Avšak stále čekala že přijdou její přátelé a zachrání ji, a tak pokračovala v boji.

Její útoky v podobě kamínku nalétávajících na lidskou duši, a hroty vynořujících se ze země, které už byli daleko nebezpečnější nebyli dost silné na to aby Frisk donutili ke vzdání se. Noogiin speciální útok však nespočíval v boji. Dávala pozor, kam jí člověk zasáhl a díky tomu že byla želatina, se mohla v podstatě regenerovat tím, že si z jiné části jejího těla, sebrala trochu želé a nanesla ho na ránu. Člověk to už dávno zpozoroval a začínalo ho to štvát. Musí být způsob jak to urychlit...

Frisk se v mysli usmála. Když byla na řadě, pustila nůž který při dopadu cinkl. Noogie na člověka nechápavě podívala, ale poté se usmála a poprvé za boj promluvila. "Ehm... po tom boji je to trochu divné, ale... jak jsem někde slyšela, v každém je ukryté dobro.... Ještě není pozdě začít znova, no ne??" Noogie se usmála, a podala Frisk ruku.

*Noogie ti nabízí soucit.

Frisk na chvíli ucítila lítost. To monstrum jí pořád věří že se může napravit. Všechna monstra byla schopná jí odpustit, i po tom všem co provedla... Podívala se na tlačítko "Ušetřit" a měla nutkání ho zvolit.

V ten moment ji znovu tělo přestalo ovládat. Tentokrát to nebyla jen ruka, ale celé její tělo. Jediné co mohla dělat bylo dívat se. Člověk uštědřil poslední ránu. Noogie se začala klepat a pomalu se proměňovala v prach... "Ale... já řekla že tě šetřím.... Jull..."

Noogiina duše se rozpadla, a jediné co po ní zbylo, byl kopeček prachu, a její vesta...

Nebylo nic co by tu mohla dál dělat... Proto se vypravila dál.