"Julliette! Julliette! Podívej, všechna monstra jdou ven. Pojďme taky, Julliette! Frisk se vzdaluje a v tom davu ji brzy ztratíme!" vřískala Noogie, zatímco Frisk s Floweym a ostatními pomalu mizeli v jasném světle nového světa.

 "Ne, díky, nechci se zase promačkávat davem.." "Jak jako zase?" zeptala se nechápavě Tamara, ale její otázka nebyla zodpovězena. "Kde je Alphys? Už je určitě vepředu, musíme si pohnout!" Noogie vzala kamarádky za ruku a táhla je vší silou kupředu. "Počkat, a co Wi-" "Pohněte sebou dámy, než nám ten výhled všichni okoukají!" ozval se Willy, odstrčil Noogie, až se skoro skácela na zem, a mířil kupředu. "Ty trubko, povrch nám nikam neuteče, ani ho nikdo neokouká!... Nebo snad jo?!" vyděšeně pískla Noogie.

"Samozřejmě že n-" "Ano! Myslím že pro tebe tam už nic nezbyde. Už nikdy ten výhled neuvidíš." skočil Julli do řeči Willy a zlověstně se na Noogie zašklebil. "NEEE! To nemůže být pravda!" Noogie začala vzlykat a po gumových tvářích se kutálely slzy. 

"Ne, není to pravda, Willy je jenom idiot." uklidňovala Julliette Noogie. Všimla si Tamařina uraženého pohledu, ale Julli ho ignorovala. Noogie se rozběhla za Willym, aby jí náhodou ten nový svět neukradl před nosem. Většina monster už byla venku.

"PÁNÍ, TO JE NÁDHERÁÁÁÁÁ!! NEMŮŽU UVĚŘIT ŽE TU BUDEME ŽÍÍT!!" Noogiin nadšený křik se rozléhal po prázdném Podzemí. Julli vyšla společně s Tamarou a nemohli uvěřit svým očím. I Willy tu krásu pozoroval v naprosté tichosti. A tak se všichni čtyři posadily na okraj útesu, a pozorovali západ slunce.

Alphys s ostatními už se vydali vstříc novému světu, jenže Julliette, Noogie, Tamara a Willy, tam stejně seděli a vychutnávali si zapadající slunce.

Pro lidi to byl normální západ slunce, obyčejný, jako každý den. Jenže pro monstra to byl zcela vyjímečný den, zcela nový začátek.

I když si na to po nějakém čase monstra zvykla, ti čtyři se každým koncem dne společně scházeli před vchodem do Podzemí a pozorovali zapadající slunce.

Vždy jim bude připomínat ten vyjímečný den, kdy začali skutečně žít.