Autor: womiska

Já jsem prostě pořád nemohl pochopit, jak se stalo, že zrovna mě potkalo takové štěstí, když se na mne jednoho dne otočil a jeho oči jasně hovořily: ty budeš můj.

On byl někým, o kom jsem snil už tolik dlouhých měsíců, že když se to skutečně stalo, a poprvé mne políbil, myslel jsem, že jen sním a všechno je to jen má představa, ke které jsem se uchyloval nejen každý večer před neklidným spánkem, ale i kdykoliv jsem se s ním jen potkal na chodbě školy.

Ona představa mi vháněla červeň do tváří, snažíc se mě potupně ztrapnit, protože místo, abych ho mohl něčím zaujmout, zvládal jsem jen mlčky hledět do dokonalé tváře svého vyvoleného, jenž o mé lásce neměl ani jediné tušení – dokud mu to nejspíše někdo nesdělil –, a on se o mne pak začal zajímat natolik, že mu nevadilo ani mé koktání, ani naprosto idiotská nesmělost.

Ono to se mnou rozhodně nebude jednoduché, ale věděl jsem, že se budu snažit ze všech sil, abych si ho u sebe udržel, neboť jsem si tu příležitost nemohl, ale především nechtěl, nechat protéct mezi prsty.

To všechno a ještě daleko víc mi proběhlo hlavou ve chvíli, kdy se naše rty poprvé setkaly v manželském polibku o několik let později od první nesmělé pusy, a já se konečně cítil úplný – jako by se mi dávno rozbitá duše konečně spojila v jeden celek oslavující naše společné štěstí, jež bude v mých stále naivních představách trvat až do smrti.