ANDRÉS

V plicích mi občas bolestivě zaškubalo, ale ten ničivý žár se už nevracel. Díky Bohu. Opřel jsem se zády o chladnou zeď. Na to, co se stalo, jsem si dokázal vzpomenout jen matně. Ale když se moje myšlenky projasnily a došlo mi, že se mě pokusili svrhnout, otrávit a co víc - zostudit, neměl jsem daleko k tomu, abych vybuchl vzteky.

A pak tu byla ta dívka. Ještě předtím, než ode mně utekla, stihl jsem ji poznat - byla to ta samá, jež se mě pokusila bránit. Co tady dělala? Oni ji propustili? Tak o tom jsem silně pochyboval... Ale jedno jsem věděl jistě - zachránila mi život.

Za ramenem se ozvaly tiché, opatrné kroky. Stejně obezřetné, jako když se plíží na lov kočka.

Bleskurychle jsem se natočil a popadl neznámého za předloktí. Jenže účinky jedu na mě ještě částečně působily - cítil jsem se neuvěřitelně unaveně a nevrátila se mi ani síla. Nebylo proto divu, že se příchozí člověk z mého sevření snadno vytrhl.

„Nech toho," poručil mi tichý hlas úsečně. Pootočil jsem se za hlasem a ve svitu několika málo stříbrných paprsků, jimž se povedlo projít hradbou mraků, vedle sebe uviděl krásnou dívku s hnědými vlasy a příjemným souměrným obličejem. Přes rameno se jí pohupovala brašna a na sobě měla košili a... kalhoty. To asi nebylo úplně nejtypičtější oblečení pro dívku.

Všimla si, jak si ji prohlížím. Ještě si bude myslet, že se mi líbí. Ale co, vyvracet jí to nebudu. Sice byla více než pohledná, ale kolem mě se točily i krásky ověšené brilianty a v nádherných drahých róbách. „Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, abych tu trapnou mlčenlivosti pauzu přerušil.

O tom, že tu neomalenou holku její drzost neopustila, jsem se přesvědčil vzápětí. Maličko se ušklíbla a předtím než se vůbec uráčila odpovědět, udělala krátkou pauzu.

„Tobě asi slovo zdvořilost nic neříká, že? Neměl by ses náhodou představit jako první ty, když se ptáš na jméno dámy?"

Odfrkl jsem si. „To by tu musela nějaká dáma být. Před sebou vidím jenom malou hubatou holku!"
Sice bych jí měl být alespoň trochu vděčný, ale... Jsem panovník a ona se mnou takhle mluvit nebude.

„Panovník? Té tvé krásné hlavičce asi nedošlo, že jsi o svůj titul přišel, co?" řekla naprosto nečekaně a já si s hrůzou uvědomil, že jsem poslední myšlenku vyslovil nahlas.

Jen jsem rozhodit přešlápl. Měl jsem pocit, jako by se mi uvnitř hlavy ještě vznášela jakoby mlžná bariéra znemožňující mi duchaplně myslet.

„Fajn. Andrés Sebastian Dominik, princ Vessenský," lehce jsem se uklonil v perfektně nacvičeném gestu. Jenže to asi byl trochu prudší pohyb, než by bylo pro mě úplně vhodné udělat. Po účincích jedu zbyla ještě slabá nevolnost a jak jsem se uklonil, nascházelo moc a neovládl jsem vlastní rozbouřený žaludek.

S nevelkou radosti jsem zaregistroval, že se ta holka marně pokouší skrýt úsměv...

„Smím se zeptat, co tě tak pobavilo?" opáčil jsem podrážděně.

Neodpověděla, jen vyprskla smíchy. Chvíli trvalo, než se jí podařilo nasadit zpět masku klidu. „Promiň, ale Dominik...," znovu se uculila a pak mávla rukou. „To je jedno. Já jsem Karin."

Následovala trapná odmlka. Karin, hezké jméno, pomyslel jsem si. Takové jemné, urozené a noblesní. Jen jsem začínal mít pochyby, jestli je taková i jeho nositelka.

Nakonec jsem byl první, kdo to nevydržel. „A co teď?" Zeptal jsem se.

Karin pokrčila rameny. „Co budeš dělat ty, to je mi úplně jedno. Ale já odsud odcházím. A kam, to tě nemusí zajímat," dodala, když si všimla, jak se nadechuju, abych něco řekl.

V tu chvíli, kdy mi zcela nekompromisně oznámila, že odsud odchází, mě zaplavil strach. Co tu budu sám dělat? Ani se ve zdejším kraji nevyznám a čert ví, co by se mnou bylo - bez peněz, koně, bez doprovodu v cizí krajině?

Cítil jsem se tak poníženě, jako snad nikdy v životě, ale pokud jsem si chtěl zachovat zdravou kůži... „A nemohl bych jít s tebou? Víš, nevyznám se tady a tak..."

KARIN

To snad nemyslel vážně. Rozhodně jsem neměla v úmyslu prozrazovat mu, kdo ve skutečnosti jsem. Leda bych byla úplně padlá na hlavu. I když jsem mu zachránila život - pomohla jsem tím spíš sama sobě, špatně svědomí by mě jinak sežralo zaživa. Nesměla jsem zapomínat na to, že je to nepřítel.

... Do stáje jsme prošli zadní brankou. Ihned, jak jsme vešli, nás zaplavil pro mě dobře známý charakteristický pach koní. Pro mě však aroma jejich srsti voněla - a možná i líp než nejluxusnější parfém.

Stáj byla vlastně podlouhlá budova a umístění tu byli jen ti nejlepší plnokrevníci. Boxy se táhly v dlouhých řadách při obou stěnách a rozdělovala jen pouze ulička široká tak akorát na to, aby se v ní dokázali minout dva koně.

Pořádně jsem si oddechla. V některých boxech přibyli i koně těch proklatých Vessenčanů, ale jinak se zdálo, že všichni původní obyvatelé tu zůstali.

Zamířila jsem zcela neomylně dobře známou cestou k boxu nadcházejícímu se zhruba v prostřed cele budovy stáje. Sotva jsem se přiblížila, ozvalo se přátelské zafrkání a hned vzápětí se objevila temně černá hlava koně. „Onyxi," zašeptala jsem pod vlivem okamžiku. Pohledem jsem se zcela vpíjela do obrovských čokoládových očí před sebou. „Kamaráde, tys mi tak chyběl," promlouvala jsem tiše, zatímco jsem dlaní přejížděla po Onyxově sametově jemné srsti na čumáku.

Leknutím jsem skoro nadskočila. Úplně jsem zapomněla, že je tu i on.  „Nějak podezřele se znáte, nezdá se ti?" ušklíbl se.

Okamžitě jsem vybuchla. Tohle si přece nenechám líbit. Nejsem rozhodne o nic horší než on! „A tobě se zase nezdá, že jsi nějak moc nezdvořilý?! Taky jsem tě mohla nechat ve vězení napospas Dračímu dechu. A měla bych od tebe svatý pokoj!" Ta slova mi z pusy proudila téměř sama a teprve až poté, co jsem je vyslovila, mi došlo, že jsem mluvila možná až moc.

Ihned jsem zmlkla, jenže Andrés nebyl zřejmě úplný hlupák. Pochopil. Pevné stiskl moji paži a tady mě přirazil o neomítnutou zeď stáje.

„Jestli si se mnou hraješ, pak pěkně neobratně. Co přede mnou tajíš?"

Pohodila jsem hlavou až můj pevně spletený cop uhodil prince přes tvář.

Se zlomyslným uspokojením jsem se ušklíbla. Neodpovím mu, nejsem jeho poddaná. Jenže jak se ukázalo, Andrése to rozzuřilo ještě víc. Jeho bleděmodré oči se zúžily do úzkých čárek a jeho ruka mě přistála na lícní kosti. Ozvalo se hlasité plesk. Měla jsem pocit jako kdyby mi obličej olízl plamen louče.

„Kdo jsi?" zařval mi přímo do tváře.

______________________

Ahoj, další kapitola příběhu Pyšný princ je tady. Co myslíte, jak to dopadne? Odhalí Andrés Karinino tajemství? Nebo jaký spád události nakonec naberou, co myslíte?😉

Vaše -_Jana_-✨