KARIN

Snažila jsem se dýchat tak nejmělčeji, jak jen to bylo možné. Jenže i tak mi až do plic pronikal ten odporně páchnoucí vzduch. Nepříjemně mokrá studená, napůl shnilá sláma, se mi lepila na šaty.

Vstala jsem, nechtěla jsem, aby se ta odporná stébla dotýkala mé kůže. Snažila jsem ovládnout paniku, jež se chystala provést poslední, a vítězný, útok na moji mysl. Pokoušela jsem se rozpomenout na svůj výcvik. Ale v hlavě jsem měla jako vymeteno. Sakra, přece nejsem nějaká rozmazlená slečinka!

Obrysy téhle smrduté kobky tonuly ve tmě, a ať jsem napínala zrak sebevíc, ať jsem do té marné snahy vkládala sebevíc úsilí, k ničemu kloudnému to nevedlo.

Tma obklopovala dokonce i chodbu táhnoucí se mezi vzájemně protilehlými vězeňskými celami.

„Haló," zkusila jsem zavolat.

Ticho.

Ano, možná to bylo dost zbytečné. Pošetilé. Praštěné. Jenže aspoň to na malý okamžik rozehnalo tu rezonující tíži bezhlučnosti.

„Haló! Haló!! Tak odpoví mi někdo, sakra?!!!"

Začala jsem si pomalu připadat jako blázen. Jako člověk, jemuž z permanentní samoty přeskočí a začne mluvit sám se sebou. A ještě k tomu je mu nanejvýš divné, že nedostává žádnou odpověď.

Zase až tak mizerně jsem na tom nebyla. Zatím,  napadlo mě vzápětí. Kdoví, jak dlouho mě tu budou držet. A stejně tak nejistá byla i moje budoucí existence. Když jsem probodla jednoho, alespoň podle reakce těch vojáků, z důležitých důstojníků. Snad mělo jít i o nějakého princova příbuzného.

Ale co. Mě by mohly být úplně ukradené všechny královské rodokmeny na světě.
Taky jsem se mohla stát Vessenčankou... Kdysi. Před dvěma lety mi bylo sotva patnáct a odmítla jsem si vzít někoho, koho jsem v životě neviděla. Jenže... kdybych se stala jeho ženou, možná by bylo dnes leccos jinak. A nebo taky ne...

Dlaněmi jsem si protřela spánky a pomalu, jako ustřižená stuha, se sesunula na tlející slámu. Snad mi už ani nevadil její zápach.
Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsem takhle seděla s hlavou v dlaních. Když vtom se celým prvním patrem rozezněly těžké, zato však energické, kroky.

Těžko říct, jestli jsem měla v tu chvíli radost, že konečně je tu slyšet něco jiného než ticho, nebo jestli mě ovládly obavy o to, proč se mě tu rozhodli navštívit. Vždyť už tu musím trčet minimálně několik hodin. Nebo možná dokonce snad i několik dní?

Rozeznala jsem jen obrysy urostlé postavy, když v zámku pevné kované mříže (zkoušela jsem ji i vysadit - marně) zarachotil svazek klíčů.

„Co chcete?"

„Dal si tě zavolat princ. Asi ti chce sdělit způsob popravy," uchechtl se jízlivě zamračený strážný. Vyvedl mě z vězení ven na nádvoří.

Schválně jsem zaklonila lehce hlavu, jako bych si přihlížela sametově hebké nebe poseté zářivými hvězdami. Ve skutečnosti to byla jedna velká komedie, jež měla ošálit toho vojáka, a mě poskytnout šanci k útěku.

Přesně, jak jsem odhadovala. Mezi vojáky jsem vyrůstala a znala jsem tu povahu typickou pro mnoho z nich. „Pohyb. Nezastavuj se!" Houknul na mě, jako by velel vojenskému regimentu. Samozřejmě ani nevynechal onu nepostradatelnou herdu do zad.

Myslel si, že mě tím popožene. Omyl, ty maníku.

Zlomek vteřiny předtím než se vojákova silná pěst oddálila od mých, v poslední době poněkud potlučených, zad, provedla jsem bleskové výpad.

Chytla jsem jeho předloktí, následně mu zatlačila na paži a zalomila mu za záda.
Na své straně jsem měla jednu nespornou výhodu. Do karet mi hrál moment překvapení.

„Co to děláš, ty potvoro?!" vykřikl překvapeně. Vzápětí se v pase zlomil bolestí, neboť jsem mu s paží ještě víc zakroutila. Trhnul sebou ve snaze se mi vytrhnout a pak mi to všechno spočítat i s úroky. Jenže byla jsem rychlejší. Kopla jsem ho do podkolenní jamky. Nohy se mu podlomily a skácel se na zem. Vztekle zařval a ten křik se rozlehl lehce celým nádvořím.

Jeho řev měl podle všeho nečekaně rychlý účinek. Ještě předtím než jsem vůbec měla vůbec šanci pokusit se zastavit ten kravál, se zpoza rohu zdi vyřítila stráž tvořená dvěma vojáky.

Okamžitě jsem začala zdrhat, jenže byli rychlejší. Zalomili mi ruce za záda, au.

Tak těm nezdrhnu, prolétlo mi hlavou, když mě vedli po schodech nahoru do patra. Věděla jsem s naprostou jistotou, že právě tady se nachází slavnostní sál. A podle hluku, který se linul i přes masivní dřevěné dveře, jsem mohla celkem trefně soudit, že k účelu pořádání například hostin, ho ti proklatí Vessenčané také zrovna využívají.

Obě křídla dveří se přede mnou otevřela a mě se naskytla možnost pohlédnout do sálu ještě předtím, než mě zcela nedobrovolně a proti mé vůli můj doprovod, doslova všoupnul přímo před dlouhý stůl, za nímž sedělo mnoho rozmanitých tváří.

Všechny pohledy se upřely zkoumavě na mě. Asi očekávali, že zrudnu studem a sklopím oči k zemi. Tak to ani náhodou. To zvědavé zírání jsem jim dokázala zdatně oplácet.

Všimla jsem si, že s největším zájmem si mě prohlížel mladík oblečený do působivé vojenské uniformy. Byla ušitá z černé látky a měla spousty ozdobných prvků. Tohle není jen tak někdo bezvýznamný. To každému signalizovala. Ale jinak vypadal ten kluk docela nafoukaně. Mohl být možná o dva roky starší než já, jenže to vůbec nepodporovalo jeho vysokému sebevědomí.

Ještě chvíli mě zkoumal pohledem blankytně modrých očí, než vstal z křesla. Dav, jim občas probublávalo nějaké tiché šepotání, ihned ztichl. Že by ten kluk byl...

Vstal, ale ve hře Kdo uhne pohledem dřív, prohraje pokračoval. Stejně jako v mlčení.
Ne, nedopřeju ti tu radost promluvit jako první.

„Vypadáš dnes večer úchvatně, Výsosti."
Doma mi často vyčítali, že mám nevymáchanou pusu. Na holku jsem vlastně byla možná trochu drzejší než by se slušelo, ale nedokázala jsem si odpustit vůči tomu nafoukanci alespoň nějakou pěknou malinkatou jízlivost.

Davem to zašumělo. Dokonce jsem zaslechla i nějaké pohoršené výkřiky o mé drzosti.

„Zato ty vypadáš jako zmoklá slepice. Takhle u vás vypadají všichni?" Zřejmě si taky nedal nic líbit.

„My jsme neměli zatím tu čest vidět žádné vaše statečné a udatné bojovníky... Utekli před námi jako vyplašení..." odmlčel se, hledal správné slovo. To mu ovšem téměř hned nabídl poněkud servilně muž postávající po princově pravé ruce. „Zajíci?"

„Přesně tak, Seane, zajíci," pokývl Vessenský princ na souhlas. Zato já zalapala po dechu. Jak se ten muž naklonil blíž dopředu, na jeho tvář dopadlo víc světla voskovic. Poznala jsem ho. Překvapením mi spadla čelist. Co ten tady dělá?!

Tím šokem jsem téměř přeslechla, že Andrés, nebo jak se vlastně jmenuje ten Vessenský hejsek, začal důležitě řečnit.

Blablablabla... a ještě jednou blabla... blb...

Během chůze došel až ke mně a s odporem dvěma prsty pozvedl nahoru moji bradu. Byla jsem o něco menší a proto, když jsem se mu chtěla dívat do očí, musela jsem trochu zaklonit hlavu.

To jeho žvanění jsem neposlouchala. Ovšem ve chvíli, kdy se nějakým záhadným způsobem k mým uším donesly útržky jeho vět jako zavraždila... potrestána... poprava... vězení...
se moje pozornost na něj plně upřela.

Jenže pak... nějaký nepatrný pohyb po straně přitáhl můj pohled jako magnet.

Ale ne! O co se to pokouší? Jeho ruka se přesunula jako by náhodou nad Andrésovu číši... Nasypal princi do vína jed. Stačilo mu jen odklopit broušený kámen a následně rukou nepatrně třepnout. Celý obsah té důmyslné skrýše - sypký prášek bílé barvy - se snesl do nápoje jako první zimní sníh.

Chtějí otrávit prince! Je to nepřítel, ale můžu ho nechat umřít, když jsem jediná, kdo tomu může zabránit?

Je to nepřítel! křičel jeden hlas uvnitř mé hlavy.

Ale je to člověk! Můžeš zachránit jeden lidský život! hádal se druhý hlásek zcela neznámého původu. Nejspíš si se mnou jen prohrávala moje fantasie.

Přesto jsem se nedokázala rozhodnout, co dělat. Jak se může člověk rozhodnout v tak krátké chvíli. A navíc, jak se může rozhodnout správně.

Než jsem vůbec otevřela pusu, než jsem se stačila pohnout, než jsem cokoli udělala, sáhl Andrés po čiši.

Nestihla jsem to. Téměř se mi podlomila kolena, když jsem sledovala, jak polkl nejméně polovina vína...

Nezmohla jsem se na sebemenší reakci.