ANDRÉS

Zatraceně, proč musím mít neustále takovou smůlu? Tolik jsem toužil věřit, že Karin není zrádkyně. Možná by stačil jeden jediný pohled, aby se na mě alespoň na kratičkou chvíli zadívala a já bych někde ve skrytu duše opět pocítil ke Karin důvěru. Jenže ona jen klopila oči k zemi, celou cestu si dávala dobrý pozor, aby o mě svým pohledem ani jednou nezavadila. Vždyť si za to můžu vlastně sám. Kdybych se nenechal unést zlostí... Ranil jsem ji tím - a to ona neodpouští, rozhodně ne snadno. Má svoji hrdost. Ovšem já také. Když chce byla uražená, prosím, nebudu se jí vnucovat.

„Tak neloudej se, k čertu. Potřebujeme ten trh stihnout!" Z chmurných myšlenek mě vytrhl hrubý chraplavý hlas, jenž měl ke kultivovanosti hodně daleko.

To mi připomnělo jeden neveselý fakt - zanedlouho nás prodají na trhu s otroky. Jako dobytek, ne lidi se svobodnou vůlí.

... Zbytek cesty uběhl neuvěřitelně rychle. Nechtěl jsem myslet na to, co projde v dalších minutách, hodinách, dnech. Nejvíc mě na tom frustruje ta bezmoc.

Když se před námi otevřel pohled z kopce na město ležící pod ním jako poklidně spící zvíře, srdce mi poskočilo až do krku. Ačkoli ve mně bublala vlastní hrdost, vrhl jsem postranní pohled na Karin. Zdálo se mi to, nebo se jí v obličeji skutečně zračily obavy? Jenže poté, co postřehla, jak se na ni dívám, odvrátila tvář a hrdě zvedla bradu vzhůru.

Došli jsme až na náměstí. Jeden z bandy lupičů poodešel stranou a cosi domlouval s vysokým ramenatým mužem, jemuž mezi hustými tmavými vlasy začínaly prosvítat náznaky pleši. Chvíli se o něčem polohlasně dohadovali, načež onen neznámý muž podal loupežníkovi kožený měšec převázaný barevnou stužkou. „Býval jsi přece jen velkorysejší," zamumlal velitel lupičů.

„To víš, doba je zlá..." odvětil s křivým ušklíbnutím tmavovlasý chlapík.

„Tohle říkáš už kolik let, Gedeone."

Společně se krátce zasmáli. Muž oslovený jako Gedeon přešel blíž k nám a prohlížel si nás pohledem, který se mi vůbec nelíbil. Díval se na nás jako na zboží. Když mi došlo, kdo ten Gedeon je, bylo to jako silná rána do žaludku. Je to obchodník s lidmi, kupec otroků. A nás mu právě prodala ta vykutálená patra banditů.

Tuhle moji domněnku mi vzápětí potvrdilo, jak na nás Gedeon pánovitě houkl: „Tak hybaj k ostatním!"

Právě možná proto, že jsem tenhle tón dřív sám hojně používal, mě nyní tak popudil. Kdejaký pouliční obchodník s otroky se na nás nebude utrhovat. Narovnal jsem se v zádech, jak jen nejvíc jsem dokázal a zpříma se zadíval do mužových hnědých pichlavých očí. „Takhle s námi nemluv. Nejsme zvířata, ale lidé. A i když jsi nás koupil od té sebranky, není to v rámci corallského zákoníku, pokud je mi známo."

Ta slova mi splynula z úst rychleji, než jsem je dokázal zadržet. Až moc dobře mi docházelo, jaká je pitomost takhle provokovat. A naprosto zbytečně. Čeho tím chci dosáhnout, sakra?!

Zřejmě podobná úvaha probleskla hlavou také Gedeonovi. Rozmáchl se a dřív, než jsem stačil uhnout, mi do tváře dopadla obrovitá pěst a silně mě udeřila.

Před očima se mu přehnal roj blyštivých mžitek, kolem se rozlila tma. Jediné, co jsem vnímal, byla bolest a cosi lepkavého, co mi za intenzivního aromatu rzi stékalo po obličeji. Pak všechno ostatní odletělo někam daleko, pod plášť bezvědomí. Nevím, jak dlouho jsem v tomhle stavu nicoty setrval. Snad jen několik vteřin, ale zdálo se to jako věcnost, nehybná a neměnná.

Někdo mi třásl ramenem, na tváři jsem ucítil horké dlaně. Ten dotek vlastně vůbec nebyl nepříjemný, napadlo mě. Ovšem vzápětí jsem se plně probral, neboť tatáž ruku dopadla na můj obličej a vlepila mi pořádnou facku.

„Au," zaskučím, když se mi podaří konečně zaostřit. Nade mnou se sklání Karin, v pobledlém obličeji se jí zračí emoce, jež mě mate - je to snad strach? Strach o mě? Jen při tom pomyšlení mi srdce poskočí a tupá bolest, která se mi svými ostrými zuby zakusuje do obličeje, se už nezdá tolik nesnesitelná.

Dívka si klekla vedle mě. Její mozolnaté silné dlaně byly ledové, snad strachem? když se dotkla mého dobitého obličeje. Svým šátkem mi otřela krev řinoucí se mi z nosu a odřené tváře. Snažil jsem se zachovat lhostejnou odvážnou a trochu vzdorovitou masku, ale nepodařilo se mi to. Dřív, než jsem se stačil ovládnout, zašeptal jsem bezděky Karinino jméno.

Trochu sebou trhla a rysy jejího obličeje zkamenělé čímsi, čemu jsem nerozuměl, ale co jsem, ano, teprve teď jsem si to dokázal přiznat, z části také zavinil já. Urazil jsem ji a dotklo se jíl to možná víc, než jsem si myslel.

„Tak vstávej!" houkl na mě Gedeon.

Jen na poslední chvíli se mi podařilo potlačit bolestivé syknutí. Přesto se mimické svaly mého obličeje zkroutily v grimase, jak mě zabolela tvář. Nikdy jsem v tomhle ohledu nebyl příliš změkčilý, ale musel jsem uznat, že Gedeon, ten zatracený mizera, rozhodně sílu má.

Zřejmě jsem neuposlechl rozkaz dostatečně rychle, neboť Gedeonova silná paže v příští vteřině švihla bičem, který vzal ten chlapík kdoví kde. Silný kožený pruh mi dopadl napříč hrudí - pramen bolesti mi vyrazil jako řeka od levého ramene a táhl se až k levému boku. Kromě pálení, jako kdyby se mi kůže dotklo rozžhavené železo, jsem cítil, jak mi po těle stéká něco teplého a lepkavého. Sklonil jsem pohled k zašpiněné látce kdysi svěže bílé košile a mezi tmavými šmouhami se rozpíjela červená skvrna.

„Tak zvedneš se, nebo ti mám pomoct?" štěkl opět kupec. Kupec - odfrkl jsem si pohrdavě v duchu - dalo se takhle vůbec říkat tomu, kdo kšeftuje s lidmi a zachází s nimi div hůř než se zvířaty.

Ačkoli se mi každým pórem těla rozlévalo ponížení a znechucení, že mě jako toho, jemuž v žilách proudí královská krev, peskuje kdejaký podruh, poslechl jsem. A co mi na tom vadilo nejvíc? Pocit bezmoci.

Ještě nyní jsem na patře cítil železitou pachuť vlastní krve. Když jsem se pohnul, abych se zvedl ze země pokryté prachem, usoudil ten obr, že snad příliš otálím. Opět pozvedl ruku do vzduchu. Nemusel jsem příliš dlouho přemýšlet, co asi Gedeon chystá. Jedinou odpovědi bylo mé chmurné myšlence ještě ostřejší bodnutí v předešlé stopě po úderu karabáčem. Jenže neměl jsem dostatek síly, abych se pokusil uhnout. Abych se pokusil o cokoli. Proto jsem pouze odevzdaně zavřel oči. Nechci to vidět. Kousl jsem se do rtu, v duchu se připravoval na další vlnu té štiplavé bolesti. Ta však nepřicházela.

Když jsem zvedl pevné stisknutá oční víčka, viděl jsem, jak Gedeon leží na zemi na zádech, končetiny rozhozené do stran a... překvapeně jsem zamrkal. Na okamžik vteřiny jsem si vážně myslel, že rána do hlavy byla silná natolik, až jsem měl vidiny. Na mohutné hrudi toho odporného obchodníka klečela Karin, tlačila ho do dláždění ze žulových kostek a pod krkem ho škrtila rukojetí jeho vlastního biče.

Pokusil jsem se nazdvihnout se na lokti a vstát. Celým tělem se mi však přehnala mocná vlna nevolnosti, sotva jsem se pohnul. Snažil jsem se s tím bojovat, ale jakmile mi začaly tmavnout okraje zorného pole, věděl jsem, že je to předem odsouzené k nezdaru. Jen na zlomek okamžiku jsem se cítil jako ten nejneschopnější člověk pod sluncem. Netrvalo to dlouho a všechno se propadlo do temnoty, její náruč byla zvláštně konejšivá, podmanivá a já jsem bez odporu přijal nicotu bezvědomí.

Probralo mě až něco mokrého na obličeji. Do plic mi prostoupil palčivý oheň, který mě donutil rozkašlat se.

Otevřel jsem oči, ale chvíli jsem neviděl nic než rozmazané skvrny. Teprve po tom, co se mi zrak vrátil do normálu, jsem zapochyboval, jestli náhodou nemám halucinace. Nade mnou se skláněl Tom s prázdným vědrem v rukou.