KARIN

Šestý smysl, který jsem vždycky považovala za výplod fantazie, se začal ozývat v koutku mojí duše. Pokoušel se ji nahlodat svými jedovatými zuby s jediným cílem. Aby mě přesvědčil, že tu něco nesedí.

Od té doby, co jsme se protáhlý poškozenou částí městských hradeb, kterou nám ukázal Vencl a jeho dětští přátele z ulice, Andrés nepromluvil jediné slovo a mračil se jako bouřlivý mrak, což bylo dobre patrné i za jasného měsíčního světla.

Chtěla jsem promluvit, pronést cokoli, třeba i sebevětší hloupost, jen abych prolomila to ničivé ticho. Avšak při pohledu na princův výraz jsem si to rozmyslela. Dobře, tak budeme ve hře na to, kdo vydrží mlčet déle, pokračovat. V myšlenkách jsem se vrátila k dětem, nad nimiž ctihodní městští představitelé i měšťané ohrnovali nos a považovali je za méněcenné bytosti. Ovšem nebýt jejich pomoci, těžko říct, jak bych Andrése dostala z vězení. Stačilo jen, aby se Venclova mladší sestra protáhla oknem cely a paklíčem - ano, občas bylo potřeba získávat trochu peněz nebo jídla i tímto způsobem - odemkla mříž. Po rtech mi přelétl kratičký úsměv při vzpomínce na peníze, které jsem jim za pomoc věnovala. Bylo to dost na to, aby nemusely krást, pořídily si slušně oblečení a měli alespoň jiskérku naděje na lepší zítřky.

„Čemu se směješ, pokud se smím optat?" pronesl Andrés znenadání. Více než slova samotná mě však překvapil spíš kousavý jedovatý tón, jakým byla pronesena.

Ztuhla jsem na místě vlivem nevíry. Proč se najednou chová tak divně? Zastavil se i Andrés a naše dvě siluety se zračily uprostřed noci na cestě klikatící se mezi poli. Poblíž na horizontu se tyčila jako hrozivá hradba scenérie lesa.

„A smím se zase já optat Vašeho Veličenstva, proč má tak kousavou náladu?" Pobyt ve vězení člověku sice na náladě nepřidá, nicméně to ještě neznamená, že by se je mně musel chovat takhle.

Princův obličej se zkroutil do zamračené grimasy. „Vychází vám plán dobře? Tohle bylo celou dobu tvým úkolem - abych se do tebe jako pitomec zamiloval? A co pak, pak jste mě chtěli ty a tvůj milenec zničit?"

Asi jsem špatně rozuměla. Tedy určitě jsem se musela přeslechnout, protože pevně doufám, že něco takového by mi nikdy neřekl. Vždyť by neměl nejmenší důvod si něco takového myslet. Počkat, co to řekl - milenec?! „Milenec?" zeptala jsem se pro jistotu.

„Nejsem takový hlupák, jak se možná myslíš. Umím si dát jedna a jedna dohromady. Škoda, že jsem to neprohlédl dřív. Dřív než jsem tě začal m..." nedokončil. Zbytek věty zůstal viset v napětí, které se vznášelo mezi námi a bylo téměř hmatatelné. Chvíli jsme se navzájem probodávali nevraživými pohledy, ale poté Andrés mávl rukou a vydal se po  cestě vyletěl koly formanských vozů. Na okamžik se ještě zastavil a otočil se ke mně. „A doprovázet mě uź nemusíš, poradím si sám. Už ti nevěřím, Karin," zaváhal, jestli má ještě něco dodat, ale nakonec s úšklebkem vyslovil ještě jednu větu, která mě zaoblená víc než úder pěstí. „Pokud se tak vůbec jmenuješ, lhářko." S tím odcházel.

Nechal mě stát na cestě mezi poli a noční ticho přerušovaly zvuky, jak se pod princovýma nohama převalovala směs cihlové drti a drobných kamínků. Ohromeně jsem se dívala za odcházejícím Andrésem. Praštil se snad do hlavy? Jinak jsem si jeho zvláštní chování vysvětlit nedovedla.

Konsternovaně jsem se dívala za Andrésovými zády a marně uvažovala nad tím, co mu přelítlo přes nos. Pojala jsem podezření. Rukou jsem sáhla do postranní kapsy. Prsty marně hledaly zlatý medailon. Nebyl tam. Aha, takhle to bylo... Nejspíš se podíval na moji podobiznu uvnitř šperku... a zbytek, to už byl jen tenhle důsledek...

Zaklela jsem a rozběhla se do noční tmy za Andrésem. Ani jeden z nás neměl lucernu, louči, ani obyčejnou svíčku. Neviděla jsem před sebe dál než sotva na špičky vlastních nohou. Klopýtala jsem po všech nerovnostech cesty, jedinými společníky mi byly groteskní pohyblivé stíny. Ty vrhaly nadýchané tmavé mraky plující neslyšně nocí.

„Andrési!" zavolala jsem, když jsem měla pocit, že se mi povedlo k princi přiblížit alespoň natolik, aby mě slyšel. Ale byla to jen domněnka, jediné, co jsem kolem viděla, byla temnota. „No tak, zastav se na chvíli a nech... sakra!" vyhrkla jsem udýchaně nadávku, neboť jsem znovu klopýtla po jakémsi ve tmě neviditelném hrbolu a natáhla jsem se na zemi. „Nech mě, abych ti to vysvětlila!" Během zlomku vteřiny, kdy jsem se vyhoupla na nohy, jsem zauvažovala, jestli ještě něco doplnit. „Prosím! Záleží mi na tobě!"

Žádná odezva. Jen praskání větviček kdesi přede mnou prozrazovalo, že Andrés na veškeré mé snahy o vysvětlení kašle a prodírá se dál lesním porostem. Zatraceně!

Jen málokdy za celý svůj život jsem se cítila tak bídně. Jako kdyby mi v nitru cosi zemřelo a zůstala jen hořká prázdnota, jejíž palčivost mi vháněla do očí slzy. Zhluboka jsem se nadechla. Ještě není všechno úplně ztraceno...

Odhodlaně jsem pokračovala v chůzi a ocitla se pod omamně vonící klenbou lesa potemnělého noci. Jestliže na cestě panovaly mizerně světelné podmínky, tady se rozprostírala úplná tma.

Při chůzi temnotou vonící po jehličí, mi v mysli vířilo tolik rozličných myšlenek. Vztek, smutek, potlačovaný pláč. Sama jsem nevěděla proč, ale v mysli mi zčistajasna vytanula polozapomenutá vzpomínka z dětství.

„A maminko, proč je les v noci nebezpečný?" ptala jsem se jednoho večera. V krbu plápolaly živé plameny, které sváděly boj s temnotou a chladném přikrádající se noci. „Budeš mi vyprávět o děsivých strašidlech? Tehdy jsem chtěla slyšet jednu z mnoha pohádek, které mi večer co večer vykládala před spaním.

Matka si povzdechla. Mlčela a na čele se jí objevila kolmá vráska. Modré oči se jí zaleskly slzami. „Nejen les, holčičku moje," odpověděla po chvíli a pohladila mě něžně po obličeji. „Musíš si dávat pozor i přes den. Pamatuj, že ta nejhorší zla jsou z masa a kostí."

Chtěla říct ještě něco, v čistých pomněnkových očí se jí zračila další nevyřčená slova. Ale dřív krátce vrzly panty dveří mého pokoje a do komnaty vstoupil otec.

„Katerin, nepleť jí hlavu pohádkami pro hlupáky. Bude voják, ti nesmí mít strach jako stará bába," houkl na matku ostře. Vlastně, vždycky se choval k ní despoticky...

Toho večera to bylo naposled, kdy jsem viděla svoji matku. Naposled jsem ji objala a políbila. Pak společně s otcem odešli pryč. Pak mě Sean poslal do jedné z hraničních citadel, kde jsem strávila výcvikem tři roky. Tehdy mi bylo deset. Až po celých třech letech jsem se dozvěděla zprávu, která mě zdrtila. Během mého pobytu v citadele moje matka zemřela. Sean se ani neobtěžoval mi to sdělit.

Kdesi vysoko v korunách stromů se ozvalo pochmurné zahoukání sýčka. Vycvičené smysly zareagovaly okamžitě. Prsty pravé ruky se vmžiku ovinuly kolem chladného jilce dýky. To mi dodalo alespoň trochu jistoty. Ať už potkám cokoli, rozhodně nikdo nemůže počítat s tím, že bych se vzdala bez boje.

Postupovala jsem dál, za oblečení mě zachytávaly trnité šlahouny ostružiní plazícího se tu všude kolem. Nezpomalovala jsem, naopak. Zvuk lámaných větviček v dálce přede mnou mě pobízel, abych šla dál. Přestože jsem měla sto chutí se obrátit a na všechno se, včetně Andrése, vykašlat. Jenže, dost možná ke svoji smůle, jsem to prostě nedokázala. A tak moje cesta nerovným terénem pokračovala.

Konečně zmizely trnité větve ostružiníku, které daly mému oblečení nejspíš pořádně zabrat. Přišla jsem na nevelkou mýtinu porostlou vysokými stébly trávy. Na zemi se mihotala přízračná zelená záře. Svítilky. Ty zelenkavé světelné body byly jediným zdrojem světla. Měsíc ukrývaly těžké mraky a tak se i na mýtině rozkládala tma. Na rtech mi přelétl kratičký nostalgický úsměv při vzpomínce na dětství. Vždycky jsem milovala příběhy, obzvlášť ty strašidelné. Přízračné zelené svítilky prý nebyly nic jiného než rusalky a zlé víly. S postupem času jsem ale pochopila, že matka měla pravdu. Po světě chodí mnohem horší bytosti než bájná strašidla...

Ozvalo se zapraskání větví. Nedovedla jsem však určit ani přibližný směr, natož vzdálenost, odkud zvuky přicházely. Ovšem až do doby, kdy se ozval výkřik. Krev mi ztuhla v žilách. Ten hlas bych si nemohla splést.

Krátce jsem zanadávala, než jsem se rozběhla pravděpodobným směrem, odkud hlas vyšel.

Klopýtala jsem přes ulámané větve, nerovnosti terénu, na kůži mě opět začaly drásat trnité šlahouny.

Těžko říct, jak dlouho jsem se proplétala mezi jednotlivými kmeny vzrostlých stromů. Pod nohama mi ujížděly drobné větvičky i jehličí, přesto jsem nepolevovala a prodírala se dál.

Mezi kmeny stromů probleskla noční tmou naoranžovělá záře linoucí se z ohně. Když jsem přišla blíž, spatřila jsem skupinu několika mužů postávající okolo ohniště. Loupežníci, dovtípila jsem se. V lesích při hranicích s Vessencií jich není právě málo.

Přikradla jsem se ještě o kousek blíž tak, abych měla co nejlepší výhled. K uším mi dolehly zřetelné hrubé hlasy. Z těch slov mě mrazilo.

„Hele, Darku, co s nim?"

„Prachy nemá... Vlastně nemá nic, co by mělo cenu," zauvažoval oslovený. Pak ale jeho mohutná dlaň sjela k Andrésově kapse u košile a mezi tlustými prsty se mu zablyštil můj medailon!

Naklonila jsem se bezděky dopředu, ale to se ukázalo jako zásadní chyba. Seschlé větvičky pod mýma nohama zapraskaly a zarostlé tváře loupežníků se obrátili mým směrem.

„Hej, vylez!"

Nehýbala jsem se v naději, že si nakonec budou myslet, že kolem prošlo jen nějaké zvíře. Veškeré doufání však za okamžik vzalo za své, neboť ten lotr, jehož kumpán oslovil jako Darka přitiskl k Andrésovu krku nůž s masivní dlouhou čepelí a křikl: „Vylez, nebo tady toho panáčku odkrágluju!"

Zhluboka jsem se nadechla a pevným krokem vstoupila do prostoru odvětlovaného ohněm.

Všimla jsem si, jak se obličeje lupičů protáhlý překvapením. „Holka?" vyhrkli.

Údiv jsem dokonce postřehla i na princově obličeji, avšak když Andrés zachytil můj pohled, zatvářil se lhostejně.

Neměla jsem čas na další úvahy, neboť mi jeden z lupičů zkroutil ruce za záda a do kůže na zápěstích se mi zakously hrubé konopné provazy.

________________________
Ahoj, je tu další kapitola. Tak co, jaké z ní máte pocity? Co myslíte, jak se budou události vyvíjet dál? Za každý komentář, připomínku, nápad, postřeh budu moc ráda. ❤️
PS. Moc se omlouvám, že nová kapitola vyšla až nyní, ale neměla jsem vůbec  na Pyšného prince čas. Potřebovala jsem dokončit svůj ONC příběh, do toho ještě mé milované gymnázium a psaní jiných příběhů. Nicméně všem trpělivým čtenářům, kteří museli tak dlouho čekat, se tímto ještě jednou omlouvám. Ale bohužel nejsem schopná odhadnout, kdy by mohla vyjít další kapitola, mám toho nějak hodně.♥️
Vaše -_Jana_-✨