KARIN

Na dvorku hostince U Zlaté lilie panoval nezvyklý ruch. Postavy se míhaly rychlým tempem všemi možnými směry a všude se rozpínal dým vhánějící všem do očí slzy.

Skrčila jsem se za kamenným plotem a občas opatrně vyhlédla. Téměř jsem se rozesmála samou škodolibostí nahlas, když jsem se představila, jak Albert pobíhá po dvorku a snaží se uhasit oheň na dvorku. A nedivila jsem se mu, plameny byly velkým strašákem snad všech měšťanů. Ostatně, nebylo by to poprvé, co by město Corall vyhořelo téměř až do svých základů. Věděla jsem, jak umí být plameny nenasytné. Nenasytné, stejně jako lidé, lačnící po bohatství a moci, kteří nikdy nemají dost.

Znovu jsem vyhlédla. Kolem se mezitím vytvořil okruh přihlížejících zvědavců. Vmísila jsem se do davu a pak se vydala podélnou ulicí jako by kolem hostince. V přízemí zůstalo otevřené okno, jimž jsem se snadno vyhoupla do kuchyně a odtud pokračovala po dřevěných schodech do patra, kde se nacházel náš pokoj. 

Ještě štěstí, že jsme si nestihli věci vybalit. Neměla jsem příliš mnoho času. Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho bude Albertovi trvat uhašení toho malého ohníčku, ale počítala jsem, že zase až tolik času mu to nezabere.

Popadla jsem svoje i Andrésovy sedlové brašny a přenesla je k oknu. Na skleněné tabuli se proti přicházejícím slunečním paprskům rýsovaly výrazné šmouhy, a když jsem se skleněné výplně dotkla, na prstech mi ulpěla našedlá vrstva prachu. Opatrně jsem se dotkla dřevěného rámu v obavě, aby se mi snad do ruky nezabodla nějaká zákeřná tříska a zatlačila jsem proti oknu. Nic. Okno drželo stále pevné zavřené.

Zvenčí se ozvaly kroky a nějaké hlasy. Nejspíš už oheň uhasili a teď se jde Albert přesvědčit, jestli je v pořádku i jeho hostinec.

Sakra, že jsme sem do Corallu vůbec jezdili! Nebýt mé sobeckosti, mohlo teď být všechno jinak. Andrés teď nemusel trávit čas ve vězení - tedy alespoň jsem doufala, že je ve vězení a naživu... A mě tu co nevidět objeví Albert. To nebyla dobrá bilance. Obzvlášť po tom, co jsem na něj a koktavého starostenského synka svalila hromadu prázdných, na ulici do úhledné hromady seskládaných, sudů. Než se oba stačili vzpamatovat, přeskočila jsem nízkou zídku, proběhla přes zahrádku jednoho z přilehlých domků - což se samozřejmě neobešlo bez křiku majitele pozemku. Po až příliš pomalu ubíhající chvíli bloudění ulicemi, kdy jsem se musela opakovaně vracet a dvakrát se dokonce doptat na cestu, se mi konečně podařilo dojít až k hostinci U Zlaté lilie.

Kroky znějící po schodech se staly hlasitějšími. Tasila jsem od opasku dýku. V posledních slunečních paprscích procházejících skrze špinavou okenní tabuli se zaleskla ostrá čepel. Zasunula jsem ji pod okenní rám a zapáčila. Ozvalo se lupnutí, ale okno pořad zůstalo zavřené. Pořádně jsem se zapřela a celou svojí vahou zatlačila dolů, proti jílci zbraně. Dřevo rámu zaprostestovalo tichým skřípěním a vrzáním, snad žadonilo, abych ho už dál nemučila, jenže tuhle prosbu jsem mu splnit nemohla.

Konečně. Okno už dál nevydrželo vzdorovat. Otevření okenice, jež narazila s pěkně zvučným prásknutím o zeď míst místnosti, způsobilo snad až příliš mnoho hluku. Ale co, s tím jsem si už nemusela dělat starosti.

Kroky znějící na chodbě se zastavily. „Je," bez nejmenších obtíží jsem rozeznala Albertův hlas. „Je tam někdo?" zavolal.

Tak pojď, ty hrdino, ušklíbla jsem se v duchu. Vyhodila jsem naše sedlové brašny ven z okna a pak se sama vyhoupla na parapet. Přesně ve stejný okamžik, kdy do pokoje vtrhl Albert s obličejem špinavým od sazí a holí v ruce, odrazila jsem se. Pod nohama se mi zavlnil nezvyklý pocit prázdnoty, kolem uší mi zasvištěl poryv vzduchu a já seskočila.

Naštěstí to bylo jen první patro. Při dopadu jsem šla do dřepu, abych pokud možno co nejvíc zmírnila svůj dopad na kamenné dláždění. Přesto se mi v levé noze ozvala bodavá bolest, zřejmě pozůstatek po vyvrknutí kotníku, který se mi povedlo poranit si před několika lety při tréninku.

Přitiskla jsem se zády o chladnou omítky budovy za sebou. Dech zrychlený napětím se ve večerním tichu jevil až jako příliš hlasitý. Jen jsem se modlila, aby se Albert neodvážil vyjít ven. I když, myslím, že když se rozdávala odvaha, Albert si řekl, že nestojí zato vystát tu frontu.

Zkusmo jsem zatížila nohu a kdybych se včas nezachytila zdi, dost možná bych se svalila na drsný břidlicový povrch ulice. V kotníku se totiž ozvaly zákeřné, na první zdání nepříliš nápadné jehličky, které mi ovšem při pokusu o něco tak banálního jako je krok, vehnaly do očí slzy.

Nad mojí hlavou zavrzala okenice a vzápětí přede mě dopadl rozmazaný stín - Albert se nejspíš odvážil vyhlédnout z okna. Tomu říkám hrdinství, vážně... Že bych hostinského kuráž poněkud podcenila? Když si jen pomyslím, že by mohl vyjít sem...

Po zádech mi stékal ledový pot a ruce jsem raději zaťala v pěst, neboť mě ještě víc znervózňovalo cítit jejich chvění.

Když se zaskřípění ozvalo znovu, a naprosto nečekaně, skoro se mi zastavilo srdce. Vzápětí mi však došlo, že při mě stáli všichni corallští svatí. Albert okno zavřel a pak už se rozhostilo všude dokonalé ticho.

Přes nos mě udeřil odporný železitý pach a do tváře mi přepadl pramínek vlasů. Zastrčila jsem ho za ucho, jenže sotva jsem ruku přiblížila k obličeji, vůně rzi ještě zintenzivnila. Prsty levé ruky se slepily k sobě právě tou lepkavou tekutinou. To mohlo znamenat jediné - rána na paži se opět otevřela. Opět jsem měla štěstí, neboť krvácení stalo tak rychle, jako začalo.

Opatrně, přidržujíc se pro jistotu stěny hostince, jsem se trochu nejistě postavila na nohy. V kotníku mě ještě slabě bodlo, ale chodit už jsem mohla víceméně bez problémů. Alespoň něco se dnes dařilo. Tady už jsem nemohla dál zůstávat. Co kdyby si to Albert s obhlídkou svého majetku přece jen rozmyslel? Navzdory tomu, jak se to jevilo jako nepravděpodobné, risků bylo na můj vkus poslední dobou příliš. A ne vždy stálo štěstí na mé straně...

Znáte ten pocit, pokud se vydáte někam jen tak nazdařbůh? Obzvlášť sítí úzkých ulic, v nichž převládající šero začínalo pomalu svádět boj s temnotou neúprosně blížící se noci. Ocitla jsem se v uličce, sevřené z obou stran pevně mezi oprýskané domovní zdi, mezi nimiž se táhla zubatě zavěšená šňůra s barevnými vlaječkami a fáborky, jež povlávaly v mírném větru.

Teprve poté, co jsem se opřela zády o zeď, z níž se ihned po doteku mé dlaně začala drolit zašlá omítka neurčité barvy, a shodila na zem sedlové brašny, jsem si uvědomila, jaká na mě dolehla únava. V poslední době jsem toho moc nenaspala, jenomže teď spánkový deficit dohánět nemůžu. Musím napravit jednu svoji hloupou, a ještě víc zbytečnou chybu. Co jsem si to vlastně nalhávala, když jsem schválně chtěla Andrése zdržet od cesty do jeho země? Že snad to krátké prodlení způsobí nějaký zázrak, princ se do mě bezhlavě zamiluje a budeme spolu šťastně kralovat až do smrti?

Hořce jsem se ušklíbla. Vessenskému princi jsem byla nejpíš úplně ukradená. Nějaké povědomí o tom, jak to chodí na panovnických dvorech, jsem měla, a co jsem rozhodně jsem neměla, byly přehnané iluze, že by se kolem Andrése nemotal zástup šlechtických dcerek, jež rozhodně pobraly mnohem víc krásy než já.

Povzdechla jsem si a z kapsy u vesty jsem vytáhla bílý kapesník, jímž jsem se pokusila alespoň trochu setřít svoji krev, jež už začínala pomalu zasychat, a mým pokusům o její odstranění, vytrvale vzdorovala. Navzdory tomu, že jemu na mě možná nezáleželo, já to měla přesně naopak. Mohla by to být láska? O tom silně pochybuji, láska se přece projevuje úplně jinak... Nebo ne? Věděla jsem, jak být dobrou společnicí, naučila jsem se docela obstojně tančit, případného nepřítele dokážu probodnout než by stačil mrknout. Zato moje povědomí o těchhle, prý zatraceně komplikovaných a nevyzpytatelných citech, značně pokulhávalo.

Sláva, poslední zbytky krve se podvolily a skryly se v bělostné látce, nyní zbarvené červenohnědými skvrnami. Při pohledu na krev jsem se zastyděla - byla to tatáž krev, jež kolovala v žilách mého otce Seana. Člověka, co se neštítil pro dosažení svých cílů nasypat do vína jed, přetvařovat se, zvolit nejrůznější zákeřné úskoky... Matka vždycky říkávala, jak se mu podobám. Oba prý máme stejně tvrdou hlavu, jenže myslím, že to je asi to jediné. Já nemám ráda nečestnost. A zrada? Už jen při pomyšlení na to slovo se ve mně zvedala silná vlna odporu a opovržení.

Ani jsem se nesnažila potlačit zívnutí, jenže na spánek nebyl čas. Nějak musím Andrésovi pomoct. Ale jak? Ať jsem se pokoušela vymyslet cokoli, nevedlo to k volnému výsledku. Nic mě nenapadalo. Styděla jsem se sama před sebou, že nedovedu najít způsob, jimž bych napravili svoji chybu.

Sakra! Po tvářích se skutálel slaný pramínek dřív než jsem mu v tom stačila zabránit. Kdyby mě viděl takhle Sean, určitě by mě potrestal. Neměl rád sebemenší projevy slabosti. Ale co. Teď byl daleko a já jsem nehodlala žít neustále jen podle něho.

Někde za mnou se ozval tichý zvuk. Možná to mohlo být jen zavrzání uvolněné okenice, nebo to mohlo být taky něco jiného. Pravá ruka vmžiku vytasila dýku. Zaujala jsem obrannou pozici. Zároveň jsem pátrala po zdroji onoho zaskřípění.

„Na co tu zbraň? Radši ji schovej, než si ještě ublížíš, krásná dámo," zaslechla jsem za sebou chlapecký, téměř ještě dětský, hlas.

Asi dva kroky ode mně stál kluk, určitě mu nebylo víc než čtrnáct. V obličeji, špinavém šmouhami, zářily oči tmavé jako uhlíky.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se obezřetně, aniž bych spustila ruku s dýkou. Tohle se mi nelíbilo.

Kluk se jen drze ušklíbl. „To záleží... Kdo jsi ty?" zeptal se pak. Jeho smělost vážně neznala mezí.

Nadechla jsem se k odpovědi, ale ještě předtím, než jsem stačila nějaká slova vůbec pronést, chlapec mě předběhl. Vážně, slušnému chování se asi neučil!

„No to je vlastně jedno. Já jsem někdo, kdo ti může pomoct. Město známe jako své boty, teda vlastně..." zakoktal se trochu, když se zadíval na vlastní bosé nohy. Tatam byla maska suverénnosti. Téměř ihned však kluk svoji nejistotu přemohl. Pak vrhl dlouhý významný pohled na zakrvácenou látku, již jsem svírala v levé dlani, aniž bych si to zprvu uvědomovala.

„Známe? My?" povytáhla jsem obočí.

Nepatrně přikývl a vzápětí pronikavě zapískal. Za zády jsem zaslechla zavrzání nenamazaných pantů. Následovaly lehké kroky a tiše, skoro jako duchové, se tu zjevily čtyři děti, jejichž věk se pohyboval od nějakých deseti do třinácti let. Dvě dívenky a dva chlapci. Všichni byli špinaví, rozcuchaní a značně vyhublí.

Došlo mi to. Tohle jsou děti z ulice. Děti, s nimiž se život nemazlil. Co ale chtějí po mně?

________________
Ahoj, je tu další kapitola. Tak co, jaké z ní máte pocity? Máte nějakou připomínku, postřeh? ❤️
PS Jak jste si užili Vánoce? Našli jste pod stromečkem vše, co jste si přáli?🎄

Vaše -_Jana_-✨