KARIN

„Drž hubu," zašeptal. „Jestli nebudeš zticha, nevylučuju, že by se ti mohlo něco přihodit."

Zalapala jsem po dechu. Jasně jsem cítila, jak mi po zádech stékají a vlní se neuvěřitelně ledové pramínky potu, slévají se a rozechvívají moje tělo až do konečků prstů. Netřásla jsem se strachem. Nebála jsem se. Lomcovala se mnou nenávist a odpor vůči tomuhle člověku. „Vypadni, Damiane. Vypadni mi už konečně ze života." Hlas se mi zlomil.

Damian se uchechtl. Neviděla jsem kvůli šeru příliš dobře jeho reakci, ale postřehla jsem před sebou rychlý rozmazaný pohyb. Vzápětí se mi cosi chladného a ostrého přitisklo těsně ke krku. Čepel nože se mi jako nevyslovená hrozba zaryl do kůže. Bolest mi vystřelila do masa svůj osten a jen matně jsem vnímala, jak mi po šíji stéká pramínek krve.

„Takže budeš rozumná. Rozumíme se?"

„Jo," promluvila jsem opatrně. Uvědomovala jsem si, že v této pozici pro mě bylo více než rizikové i mluvení. Špička noze by se mi mohla zarýt příliš hluboko a rozhodně jsem nestála o to, aby mi prořízla žílu.

„Skvěle. Teď budeš dělat přesně to, co ti řeknu. A nezkoušej na mě žádný levoty. Jinak se ti to ošklivě vymstí," varoval mě a pak mi ve zkratce vysvětlil, co mám dělat. Mám vyjít ven na dvůr a tvářit se, jako kdyby se nic nedělo. Damian nenápadně za mnou.

V hlavě mi horečně šrotovaly myšlenky. Myslela jsem si, že z mého života zmizel už nadobro, a najednou se tady objeví.

„Tak dělej," sykl netrpělivě a dloubl mě bolestivě do zad. Pohnula jsem se. Nejprve jsem učinila poněkud prkenně první krok, pak druhý, a nakonec jsem vyšla ze stínů výklenku.

„Usmívej se, jsem za tebou!"

Dobře, budeme hrát podle tvých pravidel. Alespoň zatím... Nasadila jsem na rty příjemný úsměv a pružným krokem, jako kdybych byla jen na obyčejné procházce, se lehce proplétala mezi plně obsazenými stoly. Prošla jsem napříč lokálem a periferně zahlédla Annu, stojící ke mně zády, jak žertuje s hosty a můj pohled také hledal Andrése. Jenže marně, nikde jsem ho neviděla. Pojala jsem ne neopodstatněné podezření, že si s tou sekerou snad vážně ublížil.

Z myšlenek na tak černý scénář mě vytrhl Damianův hlas: „Teď vyjdi ven."

Poslechla jsem a vyšla do deště na nevelký dvorek. Na kůži mě ihned zastuděly chladné kapky deště a kolem těla se mi omotaly beztvaré paže větru. Bleskově jsem se obrátila, abych k Damianovi nestála zády, ale čelem.

Teprve teď jsem měla možnost líp si ho prohlédnout. Přišlo mi, že za tu dobu, co jsem ho neviděla, se téměř nezměnil. Ale zároveň to byl úplně jiný člověk. Měl pořád stejně tmavé vlasy, nyní slepené v kučeravé prameny vlivem deště.

Příliš se nezměnily ani ty zelené oči, jejichž temnoty jsem si všimla před dvěma lety až příliš pozdě, ale nakonec jsem ji přece jen rozeznala. Teď se mi však zdálo, že ta tajemná mrazivá spirála v nich ještě zintenzivněla a vynikla. Brčálově zelené duhovky se na první pohled už nezdály přívětivé a přátelské, získaly na podivné pichlavosti.

Změnil se i jeho obličej. Damian tehdy chodíval hladce oholený, nyní se tmavé strniště marně pokoušelo skrýt dlouhou výraznou jizvu protínající levou tvář.

Co však zůstalo stejné, byla Damianova otřesná povaha. Bohužel. Ale stejně mi unikal smysl toho, proč se tu tak najednou objevil. A hlavně, co po mně chtěl. Dobře jsem si vzpomínala, že se naše cesty nerozešly právě v dobrém...

„Co ode mně chceš, Damiane?" zeptala jsem se a zkoumavě pozorovala, jak se jeho ústa zkřivila do zlomyslného úšklebku. „Nic jsem ti neudělala, tak proč mě nenecháš na pokoji?!" Snažila jsem se dodat do svých slov dávku zoufalství, tak aby uvěřil, že z něj mám strach.

„Nedělej ze sebe nevinnou. Postarala ses o to, aby mě z citadely vyhodili. Pak jsem se protloukal, jak se dalo a nakonec..." Ta slova ze sebe chrlil jako někdo, kdo se chce zbavit tíže, již vláčel příliš dlouho. Po chvíli se ale zarazil a mávl rukou, jako by chtěl svá předchozí slova vzít zpět.

„A...? A nakonec co?"

Damian se zamračil. Nevypadal, že by se mi chystal odpovědět. Nevadí, za pokus to stálo.

„Nakonec?" protáhl. „Nakonec jsem tě našel a za všechno zaplatíš, mrcho."
Bylo to jen kratičké zablikání intuice, ale udělala jsem, ani sama nevím proč, krok stranou. Přesně v ten moment mi kolem čelisti prolétla Damianova pěst. Vložil do úderu hodně síly a po neúspěšném zásahu zakolísal. Toho jsem využila. Bleskově jsem hmátla po jeho předloktí a povalila Damina na zem. Při pádu jeho těla na zem mi však podrazil nohy a spadla jsem taky.

Rychle jsem se převalila, abych se vyhrabala na nohy, ale on mi v tom zabránil. Vytáhl od opasku nůž a pokusil se mi ho přitisknout ke krku, jenže jsem ho zachytla za zápěstí.

Chvíli jsme se takhle přetlačovali. Někdy jsem měla převahu já, pak zas Damian. Pálil mě krk a ve svalech se začínaly ozývat slabé křeče. Došlo mi, že stačí ještě několik málo okamžiků a Damian vyhraje. Měl zatracenou sílu, parchant.

...Zazmítala jsem sebou, ale on mě drtil vahou svého těla k zemi. Odložil nůž a ruce mi přišpendlil do promáčeného trávníku. Ale zapomněl na jednu věc. Že mám volné nohy...

„Co chceš?" vykřikla jsem zoufale. Potřebovala jsem, aby téhle falešné  iluzi mého „strachu" uvěřil. Obličej mi hořel námahou a studené dešťové kapky mi připadaly palčivější než železo rozžhavené doběla.

„Ale copak, krásko? Snad by ses nerozbrečela? Tím bys mě vážně dojala..." zakřenil se zle a jednou rukou mi sáhl do výstřihu. Využila jsem toho, že musel jednu moji ruku pustit a vší silou jsem se pěstí rozmáchla proti jeho obličeji. Asi to čekal, neboť moji ránu snadno zachytil, jenže můj primární cíl bylo odvedení Damianovy pozornosti. Vykopla jsem kolenem proti jeho břichu.

„Eeh," vyhekl spíš překvapením než bolestí.

Povedlo se mi ho ze sebe shodit a vyskočila jsem na nohy. Jenže po namáhavém zápasu svaly bolestivě zaprotestovaly a odmítly spolupráci. Zavrávorala jsem a s hrůzou přijala fakt, že před očima se mi začínají blyštit mžitky.

Damian toho využil. Popadl nůž a obloukem ho po mně vrhl. Díky vojenskému výcviku jsem zareagovala téměř současně s tím, avšak nebyla jsem dostatečně rychlá. Do paže mi vystřelila palčivá bolest a já se bezděky zadívala na rychle se zvětšující krvavou skvrně na rukávu šatů.

Za svými zády jsem zaslechla něčí kroky. Tak Damian si přivedl posilu. Ale nemínila jsem se jen tak snadno vzdát. Polekaně jsem se otočila. Vzápětí jsem si však mohla ulehčeně oddechnout. Tohle rozhodně nebyl Damianův komplic.

„Nech ji být. Troufáš si na slabé dívky? To jsi vážně hrdina. Vypadni dřív, než skončíš špatně," pronesl Andrés s takovou nenávisti, až mi přeběhl po zádech mráz.

Pomyslela jsem si, že Andrés v tu chvíli vypadal jako skutečný panovník. Rysy obličeje ztuhlé nekompromisním odhodláním, z ledově modrých očí čišela autorita. Měla jsem pocit, že i Damian se trochu přikrčil. Téměř ihned se však vzchopil. Napřímil se co nejvíc v zádech a zákeřným pohledem Andrése probodával. „Ty se do toho nepleť, zabedněný venkovane!"

Viděla jsem, jak princi na krku začaly pulzovat žíly a jak se obličej zkřivil zamračením. Tak tohle byla pro něj snad ta nejhorší urážka. Andrés si na svém královském původu dost zakládal a to, že ho Damian označil za venkovana, a ještě k tomu přihlouplého, ho muselo pořádně rozzuřit. Princ mi položil ruku ochranářsky kolem ramen. Mezi námi nebyla vůbec žádná, ani sebemenší, mezera. Cítila jsem, jak se Andrés třese vzteky.

„Vypadni!" zařval, div mi nezalehlo v uších. Pak už pokračoval o něco klidněji, přesto zlost v jeho hlase zanechala patrnou stopu. „Vypadni dřív, než se přestanu ovládat. Ne, že bych ti nechtěl tu tvoji šerednou hlavu utrhnout, ale nestojíš mi za to, ubožáku."

Damianův a Andrésův pohled se do sebe zaklesly. Jako kdyby ani jeden z nich nechtěl mrknout jako první. Nakonec to vzdal Damian. Cosi nesrozumitelného zamumlal, otočil se na podpatku a pootevřenými vraty odešel.

Sotva mi jeho záda zmizela z dohledu, zahučelo mi v uších a před očima se mi zavlnil svět. Snažila jsem se ze všech sil bojovat s nevolností, ale marně. Tepalo mi ve spáncích. Ještě jsem zaznamenala, jak na mě Andrés mluví, obličej zbrázděný obavami. Ale jeho slovům jsem nerozuměla. Doléhaly ke mně zdálky, jako kdybych stála na dně hluboké studny.

Pak se kolem rozpila inkoustová tma a všechny síly mě rázem opustily. Sesunula jsem se k zemi a propadla se do hluboké náruče nebytí.

________________________

Ahoj, je tu další kapitola. Tak co, jaké z ní máte pocity? Dnes trochu napínavější děj... Co myslíte, jak se situace vyvine dál?❤️

Vaše -_Jana_-✨