V doprovodu Tery jsem vyšla na dvůr. Asi ve stejném okamžiku se otevřely dveře z mlýnice a z nich vyšli dva chlapci přibližně v mém věku. Oba měli ramenatou postavu a stejné vlasy, které na slunci házely bronzové odlesky. Přívětivé oříškové oči se jim rozzářily v přívětivém úsměvu.

Dvojčata ke mně zamířila. „No ne, tohle není nikdo jiný než..." vyměnili si mezi sebou rozpustilý úsměv. Další nostalgická vzpomínka na dětství, pomyslela jsem si. „... než naše malá Karin!"

Oba se rozesmáli, navzdory tomu, že je matka okřikla, aby se chovali uctivěji. Ani já jsem se neubránila, jejich smích byl prostě nakažlivý.

„Koukám, že jste se nezměnili," ušklíbla jsem se. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale upoutal mě  nějaký šramot vycházející od vrat. Srdce mi sevřela ledová ruka strachu. Že bych se přepočítala a otec mě jel jako na jedno z prvních míst hledat sem?!

Rozběhla jsem se napříč přes dvůr. Musím varovat Andrése.

ANDRÉS

V bojových cvičeních jsem vždy vynikal. Bavilo mě ukazovat a rozvíjet svoji sílu, vítězit. Ať už šlo o šerm, jízdu na koni, lukostřelbu nebo pěstní souboj.

Brzy jsem nad těmi dvěma prostými venkovany získal převahu. Dlaněmi zaťatými v pěst jsem se obstojně zasypával údery, jež jim dalo dost práce vykrývat. Přesně o to šlo, nechtěl jsem ji dát šanci zaútočit.

Jenže pak jsem udělal hloupou chybu. Nechal jsem se rozptýlit. Co rozptýlit, rozčílit. Můj periferní pohled upoutal jakysi pohyb na dvoře. Natočil jsem hlavu a když jsem uviděl, jak se Karin směje ve společnosti nějakých dvou chlapců, kdoví proč mě to strašně vytočilo. Co se má co vybavovat, a ještě hůř - usmívat - s nějakými kluky!

To mě připravilo o koncentraci. A naše pozice se prohodily. Teď jsem to byl já, kdo se musel bránit úderům. Jenže oni byli dva a když jeden mířil na hlavu, ten druhý mířil na břicho. Neměl jsem nejmenší šanci vykrýt všechny rány.

Ještě se mi ani nestačily zahojit památky na zradu těch, jimž jsem ještě nedávno plně věřil, a už mi obličej i tělo opět pokrývaly modřiny, podlitiny. Na patře jsem ucítil odpornou železitou pachuť krve.

Když mě znovu zasáhla do žaludku pěst poďobance, nápor další bolesti jsem nezvládl. Předklonil jsem se a na hraně čelisti mi přistála další, zatraceně silná rána.

Před očima se mi mihnul závoj blyštivých třpytek. Ještě jsem ucitil, jak me někdo popadl a hodil se mnou do vzduchu.

„Šťastnou plavbu," křikl uštěpačný hlas. Moje vědomí se začalo vytrácet. Zaregistroval jsem ještě krátký let vzduchem následovaný ještě kratším pádem a pak jsem uslyšel špouchnutí. Kolem mě bylo najednou mokro a poté, co jsem se nadechl, v plicích mě začalo pálit a rozkašlal jsem se, jak mi do pusy i do plic vnikla voda.

To mě úplně probralo. Voda byla na začátku jara zatraceně ledová a znemožňovala mi dýchat. Jenže tím, co mi krátilo dech bylo i vědomí, že neumím plavat.

Začal jsem kolem sebe máchat rukama, snažil se rozpomenout na to, jak mi kdysi učitelé vysvětlovali teoretický základ plavání.

Nic nezabíralo. Oblečení, pevná látka slavnostní uniformy, nasáklo vodou a dělalo mé tělo ještě mnohem těžším, než ve skutečnosti bylo.

Hladina se mi zavřela nad hlavou. Trhl jsem sebou, snad v marné naději, že se dostanu ke kyslíku. Všechno jsem viděl rozmazaně, ale přesto se mi povedlo dostat se nad vodu a nadechnout se. Sotva jsem však do plic nabral blahodárného vzduchu, voda mě stáhla zase zpátky.

Tentokrát jsem sebou mohl zmítat sebevíc, k ničemu to nevedlo. Kolem mě se míhalo jen nekonečno vodních bublinek. Ruce i nohy postupně ztrácely cit únavou i chladem.

A nakonec se stalo to, čehož jsem se obával, ale přijít to muselo. Dříve nebo později. V mém případě bohužel dříve. Došel mi vzduch. Jenže věděl jsem, že kdybych podlehl zoufalým prosbám plic o výdech a dodání kyslíku, ještě bych svou situaci zhoršil. Nadechl bych se, ale jen vody.

Před očima se mi z nedostatku vzduchu začaly dělat mžitky. Svět kolem postupně tmavl. Vnímal jsem, jak tělo klesá, tak těžké a neohrabané, odsouzené k tomu klesnout na dno. Tak tohle měl být můj konec. Neměl mě zabít jed, ale nakonec se utopím ve venkovském rybníku, stačilo se mi ještě mihnout hlavou. Pak se všechny rozmazané obrysy ponurého podvodního světla rozpíjely ještě víc a tmavly.

Už jsem dál nedokázal zadržovat dech, měl jsem pocit, že plíce musí každou vteřinou prasknout. Zmučeně jsem vydechl a následující automatický nádech způsobil, že jsem vdechl ne zrovna málo vody.

Odvrátil jsem hlavu. Nalevo od sebe jsem zahlédl Karininu tvář. Natáhl jsem k ní bezděčně ruku. Sbohem, rozloučil jsem se v myšlenkách s kurážnou dívkou, která mi - ač bych to nahlas nepřiznal ani za nic - docela přerostla k srdci.

Rysy Karininy tváře se však jen poddajně zavlnily a zmizely kdesi v hloubi měkké vodní náruče. Byla to jen halucinace. Vzdálená a stejně nereálná...

KARIN

Proběhla jsem kolem dvou zevlujících kluků a rychle se rozhlédla kolem sebe. Nikde jsem nenašla ani stopy po otcových vojácích, kteří by mě nebo Andrése hledali. To mě uklidnilo. Zato však jsem prince nikde neviděla.

K uším mi dolehl smích oněch výrostků. Nechápala jsem, co jim přijde tak zábavné. Smáli se snad mě?

Zaťala jsem pravou ruku v pěst a dvakrát jí máchla. První úder zasáhl do obličeje kluka s výrazným nosem. Podruhé jsem trefila do břicha tmavovlasého poďobance. „Vy dva se mi posmívat nebudete," utrousila jsem ledově na jejich adresu.

„My se nesmáli tobě," zakňučel blonďák.

„Chceš ten tvůj frňák přerazit? Ne? Tak drž klapačku," houkla jsem na něj ostřeji než jsem měla původně  v úmyslu. Byla jsem nervózní, že jsem nikde nemohla najít Andrése. Vzápětí mě napadlo, že ti dva ho mohli vidět. No co, za zeptání nic nedám.

„Jo, tak ten tu byl, ale kam odešel, to nevím," utrousil po kratší úvaze tmavovlasý poďobaný čahoun.

„To spíš, kam uplaval," ušklíbl se blonďák.

Intuice zablikala na poplach. Takže ti dva vážně něco viděli. Ale příliš sdílní hoši nejste. Nevadí, pomůžu vám.

Bez nejmenšího varování jsem bleskově popadla nosatce za límec košile a pořádně jím zatřásla.

„Co děláš?" zachraptěl, rudý v obličeji. Nejspíš jsem ho trochu přiškrtila.

„Já se ptám," opáčila jsem ledovým tónem. „Jak jsi to myslel - uplaval?"

Kluk se ještě chvíli ošíval. Ale poté, co jsem ještě zesílila sevření jeho krku, uvolil se zasípat: „Hodili jsme ho do rybníka."

To krátké sdělení na mé zapůsobilo jako rána palicí. Ochromila mě to natolik, že jsem blonďákův límec pustila. Chlapec se skácel kašlajíc na zem, ale odplazil se z mého bezprostředního dosahu.

Nevšímala jsem si jich. V klukových očích se blýskal takový strach, že by mi v tu chvíli vyklopil i svoje největší tajemství. Takže Andrés si tedy šel nedobrovolně zaplavat... O tom jsem pochybovala, nikde na hladině jsem ho neviděla. Ale pak se voda rozčeřila a na povrch uniklo několik vzduchových bublin.

_________________

Ahoj, nová kapitola je tady. Tak co, jaké z ní máte pocity? Co si o ní myslíte? Nemáte podobnou zkušenost jako Andrés, že jste se někdy takto nedobrovolně koupali, byť třeba jen v louži?

Vaše -_Jana_-✨