Nemohla přestat myslet na jeho slova. Stále si celý výjev opakovala znova a znova, pátrala v jeho větách, hledala jedinou malou naději, která by se snad skrývala v jeho hlase. Místo toho nacházela jen beznaděj. Nechtěla, aby se tak cítil. Sice si nebyli nijak blízcí, přesto... Hermiona se cítila otřesně, že Snapea nechala v tomto rozpoložení sama. Obzvlášť když ho někdo uhodil. Proboha proč by někdo mlátil muže, který čeká ve vazbě na soud? Vrtalo jí to hlavou. Nedokázala usnout. Převalovala se ze strany na stranu, ale ten nepříjemný neklid jí nedovolil pokojně spočinout. Zvedla se do sedu. Musela něco udělat. Musela! Aspoň nějakou maličkost. Cokoliv. Zvedla se z postele a zamířila k pracovnímu stolu.

Severus Snape seděl na palandě a hleděl na oblek. Nevyzkoušel si ho a ani to neplánoval. Rozhodl se, že si ho obleče těsně před soudem. Důvěřoval Grangerové, že vybrala dobře. I když vlastně neměl jediný důvod jí důvěřovat. Do místnosti vešel jeden z bachařů a hodil po něm dopis. To bylo nečekané, pomyslel si Severus. Pohlédl na už otevřenou obálku. Bylo na něm úhledným písmem jeho jméno. Znal to písmo. Pamatoval si, když písemné práce psané tímto písmem známkoval. Grangerová, zaznělo mu v hlavě a i když to jméno ve svých myšlenkách vyslovoval smutně, rozlilo se jeho tělem něco podobného radosti. Otevřel přeložený list a začetl se.

Vážený pane profesore,

chtěla bych Vám popřát hodně sil a štěstí u soudu.
Budu přítomna, ale nejspíš s Vámi nebudu moct mluvit. Proto Vám píšu. Chci, abyste věděl, že věřím ve spravedlnost soudu a ve Vaše brzké propuštění z vazby.
Berte to jen jako malé nedorozumění. Svět se dozví pravdu. Všichni se Vám omluví a věřím, že Vám uznají všechny Vaše zásluhy, které jste pro naši společnost učinil.
Vím, že se dá tomu těžko věřit. Svět k Vám byl nespravedlivý, ale to se nyní změní. Teď všichni budou vědět, že jste hrdina. Nevymlouvejte mi to.
Těším se na kavárnu a knihkupectví.

S pozdravem

Grangerová Hermiona

Byla tak nevinná. Netušila nic o skutečném světě. Severus Snape byl trochu dojat. Bylo to nejspíš způsobeno tím, že se mu nedostávalo spánku. Kvůli bezpečnosti mu na noc nezhasínali světla, takže byl stále omámený silnou únavou. Proto reagoval přecitlivěle. Aspoň si to tím ospravedlňoval. Byl za její dopis vděčný.

Hermiona byla celý den neklidná. Co si asi pomyslí o jejím troufalém činu? Bude na ni naštvaný? Vždyť se stejně vztekal neustále... Přesto se cítila Hermiona nesměle. Zoufala si. Teprve když se za ní stavil Harry, dovolila si být trochu klidnější. ,,Vyzvednu tě hned ráno," řekl Harry, ,,viděl bych to tak na půl osmou. I když je soud až od devíti, čím dřív tam budeme, tím líp."
,,Co si vezmeš na sebe?" zeptala se Hermiona.
,,Oblek," odpověděl Harry. Hermiona si povzdechla.
,,Proč nejsem muž? Vy to máte tak jednoduché..." postěžovala si.
,,Taky si můžeš vzít oblek," odvětil Harry. Hermiona přikývla, že má Harry pravdu.
,,Stejně se pokusím přijít na něco ženštějšího."
,,Hlavně se pořádně nasnídej. Možná to bude dlouhé a nebudeme mít možnost se nikde najíst," začal nové téma Harry.
,,Stejně asi nebudu mít na nic chuť," poznamenala Hermiona ztrápeně. 

,,Mohl bych napsat dopis?" zeptal se Severus, když mu bylo podáváno jídlo. Věčně zamračený bachař odpověděl: ,,Napsat můžeš. Ale my ho nikomu nepošleme."
,,Proč?"
,,Máš před soudem. Je jasný, že bys tam mohl psát nějaký skrytý poznámky, který by ovlivnily lidi, co budou u soudu."
,,Chtěl bych jen poděkovat, nic víc. Pouze napsat, že děkuji. Děkuji vám - dvě slova," oponoval Severus.
,,Ani tak ti to nepovolíme," ukončil debatu bachař a odešel.