Vážený pane profesore,
o víkendu jsem byla v Bradavicích. Ani nevím, proč Vám to píšu. Nejspíš nemáte na Bradavice hezké vzpomínky, takže Vás tímto dopisem nijak nedojmu. Já však na ty roky vzpomínám ráda. Zdá se, že čím více času uplyne, tím více špatných zážitků zapomínám. Je čím dál lehčí odpouštět. Už to tolik nebolí. Samozřejmě jsou věci, které nikdy ze své hlavy nevyženu, ale aspoň něco jsem dokázala ,,nechat být". Jako kdybych najednou viděla, jak většina věcí vzniká pouze a jenom z domněnek. Tolikrát jsem se domnívala, že se musím učit sama a nepožádat profesory o pomoc, protože by to viděli jako slabost. Teď vím, že bych aspoň nevypadala jako šprtka, ale jako dívka, která touží po poznání a nebojí se požádat o pomoc.
Paní ředitelka byla příjemná a nápomocná jako vždy. Zkoušku jsem složila, i když jsem si tentokrát moc nevěřila. Poslední dobou se mi dějí divné věci. Nestůňu, ale necítím se dobře, nejsem zdráva. Ale nakonec jsem to zvládla poměrně dobře.
S mladšími studenty jsem neměla možnost mluvit. Byla jsem ubytována jinde a u zkoušky jsem byla sama. Takže nevím, kdo na škole zůstal.
Pamatujete doby, kdy Bradavice zářily radostí a všude bylo rušno? Teď se mi zdá, že je všude nevídané ticho. Jako kdybychom se nedokázali z bitvy vzpamatovat.
Nicméně i tak to bylo hezké být na chvíli zpátky. Užila jsem si to. Hlavně všechna ta chutná jídla.
Ale musím přiznat, že pár skutečností mne mrzí. Není to tam stejné. Nejste tam. Nechci být sentimentální, vynadal byste mi za to. Snažím se na vaši nepřítomnost nemyslet, ale je to těžké. Těžší než si dokážete představit.
Nejste tam, nejste tady. A já si s tím tak trochu nevím rady. A nesnažím se tu nijak rýmovat, jde o náhodu, nejsem v poetické náladě. Nejsem v žádné náladě, cítím se tak prázdá.
Ani myšlenka na kavárnu mi nepomáhá.

S pozdravem

Hermiona Grangerová

Severus se snažil dospávat během odpoledního volna, protože v noci nedokázal zamhouřit oka. Zničehonic však dveře zarachotily a po pár vteřinách se ztěžka otevřely. Severus se narovnal do sedu a vyčkával. Doufal, že strážný bude v dobré náladě. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že se jedná o toho mladíka s brýlemi. Otevřel dveře a beze slova natáhl ruku s dopisem. Severusovo srdce skoro vyskočilo z jeho hrudi. Předstíral však lhostejnost. Vstal, pomalu došel až ke dveřím. Převzal dopis. ,,Děkuji vám," řekl Severus. Chvíli přemýšlel a pak dodal: ,,Vybrala si správně. Jsem za vás dva moc šťastný. Dávejte na ni pozor," řekl Severus. Benjamin se na Severuse dlouze zadíval, skoro se zdálo, že za těmi brýlemi přimhouřil oči, ale ani tak nic neřekl. Jak se objevil, tak také zmizel - beze slova.

Vážená slečno Grangerová,

Vaši návštěvu Bradavic Vám skoro až závidím. Uvítal bych být nyní na jakémkoliv jiném místě, i kdyby to bylo v bradavických sklepeních. Nejspíš bych si teď všech těch maličkostí vážil víc. Možná by mi ani studenti už nevadili. Možná bych odpovídal lidem a duchům na pozdrav. Možná bych u snídaně sedával déle a dával si o krapec více jídla, než jen skývu chleba. Možná bych Vám při zkoušce nenápadně napověděl.
Třeba bych byl vděčný za to vše, co jsem měl a co jsem ztratil.
Samozřejmě bych raději navšívil třeba knihkupectví či kavárnu...

Je velice zajímavé, že tak rychle zapomínáte na nepříjemné události a sama sebe nezatěžujete hořkostí minulosti. Závidím Vám. Já to štěstí nemám. Já mám všechny křivdy pečlivě uložené a seskládané abecedně v šuplících ve své hlavě.

Nejspíš si zasloužím pamatovat si každou maličkost, která mne změnila v člověka, kterým sám opovrhuji. Divím se Vám, že se se mnou vůbec bavíte. Sám bych se sebou neprohodil slovo. O to víc si každého Vašeho dopisu vážím. Vím, že si Vaše přátelství nezasloužím, proto děkuji bohům i Vám, že se mnou komunikujete.

S.S.

Benjamin seděl v křesle, stále se cítil jako nevítaný host. Bylo to podivné, jak moc cize se cítil v bytě své vlastní přítelkyně. Popíjel čaj. Místo toho, aby byla s ním, chodila po bytě a uklízela. Po chvíli přišla a trochu ostýchavě podala Benjaminovi dopis. Ben si ho vzal, otáčel ho v rukou notnou chvíli a pak ho podal Hermioně zpět. Hermiona se vyděsila. Co tím myslel? Proč to udělal? Proč dopis nepřijal?
,,Možná bys mu ho mohla předat sama," řekl Benjamin. Hermiona na něj zírala šokovaně, bylo to naprosto nečekané oznámení. Když jí plně a úplně došlo, co jí Ben říká, vrhla se mu kolem krku. Seděla mu na klíně a objímala ho skoro hodinu.