Hermiona nemohla spát, zírala proto do stropu uslzenýma očima. Snažila se nevzlykat nahlas, nechtěla Benjamina probudit. Když se před pár hodinami vrátila, padla mu do náruče, vroucně ho líbala, o to stydlivěji pak zalhala, že je unavená a musí spát. Nebyla unavená, ve skutečnosti netušila, jak Benjamina zastavit od toho, aby pokračoval v tom, co ona začala. Cítila se hrozně. Zaprvé se cítila hrozně, že se na Bena vrhla a pak chtěla vycouvat. A zadruhé... Z očí jí uteklo pár slz. Snažil se nevzlykat nahlas, protože už takhle pocit viny byl nesnesitelný. Představovala si totiž, že líbá někoho jiného. Bylo to od ní odporné. Využila Benjamina. To se jinak říct nedalo. Nebyly to jeho rty, které chtěla cítit na svých. Nechtěla držet Benjaminův krk a nechat se objímat jeho rukama. Nenáviděla se za to.

Severus Snape zahříval své ruce jejími dopisy. Stále jejich magie maličko plála. Nevěděl, jestli dopisy ztratí jednoho dne svou moc... Jednoho dne, až na něj dočista zapomene... Zatím se však mohl hřát nad těmi spisy a snít o tom, že se místo toho hřeje v její náruči. Nejspíš by si takové myšlenky jindy vyčítal a zakazoval, ale byl příliš vyčerpaný, všechno ho bolelo a zima tomu také nepomáhala. A tak si to dovolil, dovolil si snít o Hermioně, o jeho hrdince, která bez jediného skutečného důvodu bojovala o Severusovo přátelství. Tak rád by ji chytil za ruce. Byl si jistý, že má hřejivé a hebké ruce, které by tiskl ve svých. Už by ji nikdy nepustil, kdyby dostal tu příležitost. Kdyby jen mohl, všechno by napravil. Jen pro tu chvíli, pro ten malý okamžik, kdy by byla Hermiona jeho Hermionou.

Hermiona by přísahala, že její cestovní taška se vždy při návratu zmenšila. Bojovala s věcmi, snažila se do ní vše narvat zpátky. Ani si nevšimla, že se Benjamin probudil.
,,Dobré jitro," pozdravil ji. Hermiona maličko polekaně nadskočila a otočila se k Benovi.
,,Merline, to jsem se vyděsila!" poznamenala místo pozdravu a chytila se za hruď.
,,Nemáš čisté svědomí," zavtipkoval Ben a přišel blíž k ní. ,,Vyspala ses dobře?" otázal se něžně.
Hermiona přikývla a stydlivě sklopila zrak. Ben natáhl ruku, aby ji pohladil po vlasech, které měla rozčepýřené do všech stran, ale nakonec si to rozmyslel. Nechtěl ji ještě víc přivádět do rozpaků. Bohové, jak moc se mu líbila! Jak moc si přál, aby ona cítila to stejné k němu! Udělal by cokoliv. Udělal by cokoliv! Byl by pro ni kýmkoliv! Poodstoupil, aby znovu získala jistotu a mohla vzhlédnout. Podívala se mu do tváře jen krátce, pak sklouzla očima k cestovní tašce a řekla: ,,Musím ještě dobalit..."
,,Jistě. Nechám tě. Taky si vše připravím."

Podívala se na sebe do zrcadla, zašklebila se nad svou jizvou i nad svou duší. Obě byly ohyzdné. Měla to ukončit? Ben na ni čekal. Nic špatného neprovedl. Vždy byl k ní moc laskavý. Nemohla přece jen tak utéct, ne když s ní cestoval, ne když tolik obětoval. Kdyby jen byly věci jednodušší. Kdyby se tohle celé nikdy nestalo. A ani už nevěděla, co si přeje. Netušila, zda chce zapomenout na Snapea, nebo utéct od Bena. Obojí se zdálo nemožné. Měla by být upřímná, měla by Benjaminovi oznámit, že to nikam nevede. Lepší mu zlomit srdce teď, než riskovat, že se kvůli ní jednou zhroutí celý jeho svět. Umyla si ruce a vyšla ven. Benjamin pozoroval jeden obraz, na kterém se dva šlechtici bavili o podivnostech, které minulou noc prováděl Protiva. Tak úslužně tam postával, se vší slušností naslouchal cizímu rozhovoru, aniž by tušil, kdo nebo co je Protiva. Hermionu ten výjev dojal. Došla k němu rychlým krokem a padla mu kolem krku. Benjamina to překvapilo. Velice pomalu položil své ruce na její záda a přitiskl ji k sobě víc.
,,Bál jsem se..." začal a věděl, že jím může začít pohrdat. ,,Bál jsem se, že jsi toho litovala."
Hermiona se maličko odtáhla a podívala se mu do očí. Nemohla mu lhát. A tak ho místo toho políbila. A tím polibkem dokázala sobě i světu, že těžké situace dělají z dobrých lidí špatné.