Hermiona se z toho nedokázala vzpamatovat. Uzavřela se do sebe. S nikým nemluvila, z bytu vycházela jen pro nákup, zanedbávala i školu. Neměla chuť k jídlu. Nepila dostatečně, takže ji stále bolela hlava. Jakoby ji zahalila mlha smutku. Neuměla se s tím poprat. 

,,Půjdeš dneska s náma? Docela bych tě tam potřeboval," řekl Ricky. Severus měl skloněnou hlavu, hleděl na svou skývu chleba. ,,Hej, Seve!" pravil hlasitěji Ricky a drcl do něj loktem.
,,Ano?" zeptal se prázdným hlasem Severus a pohlédl na Rickyho, kterému docházela trpělivost.
,,Půjdeš dneska na dvůr? Potřebuju tam něco předat kámošovi," zopakoval svůj plán mladý vězeň. Severus věděl, že si musí udržet toto ,,přátelství". Ricky mu poskytoval jakési bezpečí a navíc od něj mohl získávat věci. Jenže Severusovo srdce bylo zkroušené až tak, že se to podobalo umírání.
,,Jsem unavený," hlesl Severus. Ricky se zamračil, ale sám musel uznat, že Severus není ve své kůži.
,,Stejně bys mi tam v tomhle stavu k ničemu nebyl," řekl Ricky.

Nemohla usnout. A tak seděla na pohovce, nohy přikryté dekou. Trpěla totiž neprokrvenými končetinami. Občas do ní hlavou ducnul Křivonožka. Snažila se ho ignorovat, protože chtěl konzervu. Byla ze všechno vyčerpaná, ale nedokázala spát. Věděla však, že nakonec usne... Usne, až se slunko vyhoupne trochu výš a až všichni procitnou. Už neplakala, ale stále se cítila stejně příšerně jako první den, kdy si dopis přečetla.

Stmívalo se, takže Severus sotva viděl. Ale byl odhodlaný, takže přimhouřil oči a obyčejnou tužkou škrábal na papír své myšlenky.

Vážená slečno,

vím, že teď je řada na Vás, abyste mi napsala. Obávám se však, že nyní už nebudete mít čas na bývalého profesora. Ani bych Vám to neměl za zlé. Sám sobě bych nenapsal ni písmeno.

Jen bych rád věděl, čím si Vás získal? Dvořil se Vám dlouho? Líbil se Vám hned, jak jste ho potkala? Já se velice omlouvám za záplavu otázek, ale nemohu na to přestat myslet.

Proč jste se mě zeptala, zda s ním jít? Proč jsem musel sám sobě uvázat oprátku? Nemusel jsem o tom ani vědět. Mohl jsem dál žít v naději... Mohl jsem doufat. Ale takto? Jak mám přestat myslet na to, že se možná zamilujete do muže, kterému nemohu ani nic vytknout?

Měl bych Vám to přát. Ale jsem příliš sobecký. Mohl bych si Vás nechat jen a pouze pro sebe? Prosím. Nemám nic, co bych Vám mohl nabídnout. Jen lásku.

U toho krásného a zároveň děsivého slova se Severus zarazil. Byl tak hloupý! Co by tímhle zmohl?! Jen by se mu Hermiona vysmála! Starý vězeň prosící o lásku. Jak trapné, pomyslel si sebekriticky. Severus byl znechucen sám sebou, svou zranitelností. Zmuchlal papír, tužku schoval pod polštář. Ulehl na bok a zahleděl se na zeď. Snad poprvé se mu skutečně stýskalo po svobodě. Šel by za ní. Ano, zaklepal by u jejích dveří. Ani by nic neřekl, jen by ji pevně objal a políbil. A už by ji nikdy nepustil. Neplakal, to nebyly slzy, které tekly z jeho očí. To nebyly tiché vzlyky, které se ozývaly jeho celou. Severus byl zničený. Měl to očekávat, Hermiona byla mladá a krásná a inteligentní. Byla jen otázka času než si někoho najde. A přesto... Cítil v sobě tak hluboký smutek, že se s tím prostě nemohl vyrovnat.

Vzala si rozečtenou knihu, ale nedokázala se soustředit na to, co četla. Nevnímala slova, která byla vytisknuta na stránkách. Vzdala to asi po deseti minutách. Natáhla se pro ovladač, odehnala Křivonožku, který si myslel, že ovladač je náznak započetí hry, a pustila televizi. Tupě hleděla na obrazovku, ale vůbec netušila, co se tam odehrává. Znovu ji vypnula. Její oči začaly znovu slzet. Vstala, přešla obývací pokoj a usedla ke stolu.

Vážený pane,
já myslela, že je mezi námi něco výjimečného. Copak vy to necítíte? Měla jsem pocit, že to máte stejně jako já. To jsem skutečně byla tak hloupá a naivní? Řekněte mi, prosím, máte mě rád?
Máte mě rád, Severusi?
Odpovězte mi, prosím. Potřebuju to vědět. Nemůžu pokračovat ve svém životě, dokud se nedozvím pravdu. Nejím, nespím. Nedokážu myslet na nic jiného.
Jak jste se mě mohl tak lehce vzdát? To jsem pro Vás nikým a ničím nebyla?
Vždyť je mezi námi pouto, nebo ne? Já bych si totiž přála, aby bylo. S dopisy od Vás se cítím jinak, lépe. Vždy vyčkávám, až obdržím dopis. Vy ne? Vy nejste nadšený, když Vám napíšu? Nechvěje se Vaše duše, když čtete má vyznání?

Zastavila se. Zavrtěla hlavou sama nad sebou. Co si to namlouvala? Teď, když to viděla na pergamenu, jí došlo, jak pošetilé to bylo. On necítil, co ona. Nebyl do ní zamilovaný, přece nebyl stejný blázen jako ona! Všechno to pochopila špatně, byla to jen a jen její chyba - chyba jejího úsudku. Chtěla, aby ji miloval, takže v jeho dopisech viděla ,,víc". Vytvořila si ve své představivosti jiného Severuse. Takového, který k ní mohl cítit lásku. Ale ve skutečnosti se nic z toho nestalo. Severus ji nikdy nebral víc jak studentku. Pro něj navždy zůstane tou otravnou šprtkou, která mu jen znepříjemňuje život. Roztřesenýma rukama roztrhla pergamen.