Severus Snape celou noc nespal. Převlečený do vězeňského mundúru seděl na palandě a hleděl do tmy, ve které se promítaly všechny jeho hříchy. Tma sama o sobě nebyla děsivá, výjevy jeho minulosti ale ano. Díval se na záblesky situací, kdy měl šanci vše zvrátit. Bylo mu zle. Zároveň protože celé dny nejedl, zároveň kvůli výčitkám svědomí. Tyhle dny byly náročné, ale moc dobře si uvědomoval, že po převezení do Azkabanu bude ještě hůř. Nevěřil tomu, že by se tam něco změnilo. Mohli se kasat, jak je nyní Azkaban jiný a lepší, ale Severus věděl své. Znal povahu těchto institucí. Věznice nikdy nebudou přívětivým místem. Navíc čím vyšší prohřešek, tím větší ostraha, což vedlo k nejpřísnějšímu režimu.

Hermiona po probdělé noci celé ráno proplakala. Její zlost zmizela, zbyl jenom hluboký smutek. Rychle sepsala pár vět, probudila svou sovičku a pustila ji do probouzejícího se světa. Lehla si na postel, ani se nepřikrývala. Hleděla před sebe a vzlykala. Její důvěra ve spravedlnost se otřásala v základech. Čemu ještě mohla na světě věřit? Najednou nic nedávalo smysl, ne když byl nevinný člověk za mřížemi. Byla z toho přemýšlení unavená. Uplakané oči se jí klížily. Nakonec usnula vyčerpáním.

Bachař hodil dopis na zem a odešel. Severus vstal, došel k dopisu a sehnul se pro něj. Modlil se, aby uviděl to známé úhledné písmo. Jeho duše pookřála, když skutečně rozeznal typické znaky písma Hermiony Grangerové. Jak málo mu teď stačilo ke štěstí. Kdyby nebyl vyčerpaný k smrti, možná by se i pousmál. Návalem nečekané radosti se mu zamotala hlava, pro jistotu si sedl, aby neomdlel nebo nespadl. Otevřel psaní a začal číst.

Vážený pane profesore,

znovu Vám píšu. Tentokrát jsem se chtěla omluvit, a to hned z několika důvodů.
Zaprvé - moc se omlouvám, že jsem Vám nedokázala pomoct. Nechápu, jak se to mohlo takhle pokazit. Chtěla jsem být přesvědčivá. Vždyť jsem mluvila pravdu, nic jsem si nevymyslela, nic jsem si nepřikrášlila. Přesto to nebylo dostatečné. Zklamala jsem. Jako svědkyně, jako člověk. Mrzí mě to, protože tohle jste si nezasloužil.
Zadruhé - ještě víc se omlouvám, že jsem Vám nevěřila, když jste mluvil o tom, jak celý proces dopadne. Byla jsem skutečně hloupá a naivní a ještě víc hloupá. Měl jste pravdu, netušila jsem, že by to mohlo být tak špatné. Byla jsem si jistá, stoprocentně jistá, že Vás prostě pustí.
Celou situaci jsem podcenila, teď toho velmi lituju.

Nebojte, s knihkupectvím a kavárnou počkám.

S pozdravem

Hermiona Grangerová

Snape hleděl na dopis, který obdržel. Ona se mu omlouvala? Čekal by cokoliv, ale tohle ne. Na rozdíl od něj se Grangerová snažila dokázat, že Severus není tak špatný člověk. To on se měl omlouvat jí, že bojovala zbytečně. Chtěl by jí všechno vypovědět. Možná by tomu rozuměla. Třeba byla jediná na světě, která by poslouchala. Jenže bylo pozdě - na všechno. Na dalších patnáct let mu bylo zakázáno ji vidět. Složil dopis, zavřel oči a představoval si slečnu Grangerovou při soudu, kdy ho hájila, i když si to vlastně vůbec nezasloužil. Místo těch svých dívčích šatů tam stála jako dospělá žena. Severus Snape věděl, že je ještě mladá a teprve vkročila do dospělosti. A zalitoval, že ty roky, kdy se bude formovat její osobnost, propásne. Rád by ji znal - ne jako studentku, ale jako ženu, kterou se teprve nyní stane.

Bachař vyzvedl prázdný talíř a hrníček. ,,Mohl bych napsat dopis?" zeptal se Snape. ,,Prosím," dodal, i když mu to moc nešlo přes ústa.
,,Rozhodně ne," odpověděl bachař. Snape se zamračil.
,,Vždyť už jsem odsouzený, už nemůžu nikoho ovlivnit."
,,To je jedno. Stále jsi ve vazbě, tady se prostě dopisy nepíšou. Na to si počkej do Azkabanu. Neboj, brzo tě tam přijmou."