Richard stál na hřbitově v závětří kamenné zídky a hleděl na matčin hrob. 

Nápis na náhrobku byl stručný.. Lady Eleanor Michajlová, choť Samuela Michajliho, zemana z Keltenu...Jen to a nic víc... Ani žádná láskyplná poznámka... Ani žádná zmínka o nemanželském synovi, kterého po sobě zanechala.

Richardův výraz se nezměnil, protože se svým postavením se smířil už dávno.

A když ho odložili k prahu otcova domu, tak Danielova matka Helena všechny překvapila tím, když ho přijala za vlastního syna. Protože i tím všem těm co to odsuzovaly zavřela pusy... a dokonce ještě ani teď se neodvážil nikdo, kdo si nechtěl znepřátelit Helenu a s ní i celý Cysterův klan.

 Nebo aby někdo dělat narážky na Richardův skutečný původ nebo zpochybňovat to, zda je legitimním synem svého otce.

Protože instinktivně bystrá a nadmíru šlechetná Helena mu darovala místo ve společnosti, za což jí Richard v duchu nikdy nepřestával děkovat.

Ale žena, jejíž kosti odpočívaly tady pod zemí, mu darovala život... a jí nemohl poděkovat vůbec nijak.

Leda snad jen tím, že svůj život prožije, jak se patří.

 A o matce věděl jedině to, co mu řekl otec... Když se ho malý Richard ve vší nevinnosti zeptal, jestli jeho matku miloval, tak Sebastian si prohrábl prsty vlasy a odpověděl „Ona byla moc hezká a moc osamělá... A zasloužila si víc, než co jí dalo její manželství," a pak se odmlčel a po chvíli dodal „Bylo mi jí líto" a pak se zadíval na syna a tvář mu ozářil úsměv. 

„Ale tebe miluji. A lituji, že zemřela, ale ani na okamžik jsem nelitoval toho, že ses narodil," řekl pak po chvíli na to a Richard svého otce chápal, protože on sám byl koneckonců Cyster až do morku kostí.

A pro Cysterovy byly nejdůležitější věci... rodina, děti, domov a rodinný krb.

 To byly úhlavní cíle jejich válečnického úsilí a to byla i ta největší životní vítězství.

 Richard strávil nad matčiným hrobem dlouhé, tiché minuty, až dokud se mu mráz botami nepropálil na kůži.

 Pak se s povzdechem narovnal a s posledním dlouhým pohledem na hrob se obrátil a vydal se zpátky k hostinci.

,,Co mu asi jeho matka zanechala? A proč, když mu Samuel jeho dědictví tak dlouho upíral, ho teď najednou nechal zavolat... sám už ze záhrobí?" ptal se sám sebe Richard a pak pomalu obešel kostelík a naslouchal, jak křupání jeho kroků tlumí hvízdání čerstvého větru, který se proháněl mezi holými haluzemi, obtíženými sněhem.

 Došel až k hlavní cestě a vystoupil na ni... ale náhle zaslechl chvatné a odhodlané kroky, které se k němu blížily zpoza kostela... Zastavil se, ohlédl a spatřil...

Stvoření utkané z kouzel a měsíčního svitu.

Byla to žena s obnaženou hlavou a tmavým pláštěm, který jí poletoval kolem těla, a po ramenech i zádech jí splývala ta nejnádhernější hříva hustých, vlnitých a hedvábných vlasů, které v šeru svítily jasnou, měděnou září jako oko majáku na temném pozadí stromů.

 Její chůze byla rázná a každý krok měl svůj přesný účel.

 Oči měla sklopené, ale Richard by přísahal, že ta žena nesleduje své stopy. Protože přicházela bez zaváhání a mířila přímo k němu.

Neviděl jí sice do tváře, a ani nemohl rozeznat její postavu pod pláštěm, ale jeho pečlivě zdokonalené instinkty ho jen zřídka zradily. A i jeho smysly se zavrtěly, protáhly a mocně zaostřily... ten jasný příznak touhy na první pohled...A rty se mu po chvíli ohrnuly vlčí dychtivostí.

 Richard se tiše obrátil a nachystal se na setkání s dámou.

Nikol kráčela rychle po cestičce a rty měla pevně sevřené a obočí podmračené... Byla už tak dlouho stoupenkyní magie, že věděla naprosto jistě, jak přednést svou žádost o vyjasnění vidiny.. protože otázka, kterou položila, byla stručná a mířila přímo k podstatě.

 Zeptala se, jaký význam pro ni má muž, jehož tvář se jí zjevuje. A její matka ji odpověděla a ta slova, která se zformovala v Nikolině mysli, byla až tak brutálně jednoznačná ,,Bude otcem tvých dětí" znělo jí stále v hlavě a tahle slova se nedala příliš překroutit...Protože ať si je Nikol převracela v mysli sebevíc, tak stále znamenala totéž.

Což před ni postavilo poměrně značný problém.

 I když to bylo neslýchané, protože se tentokrát musela její matka zmýlit. Protože ten muž, ať už to byl kdokoli, tak je panovačný, nelítostný a dominantní.

 Kdežto Nikol potřebovala milou a bezelstnou duši muže, který ji bude ochotně a nenápadně podporovat, aby ona mohla panovat. Protože ona nestála o sílu... potřebovala slabost. Proto posílat jí bojovníka naprosto nemělo smysl.

Nikol se zarazila a i její dech se jí srážel před obličejem. A když se rozkoukala, tak spatřila to poslední, co by tady čekala... pár velkých, černých, naleštěných jezdeckých bot, který stál přímo před ní. 

Pokusila se zastavit, ale podrážky jejích bot se na zledovatělém povrchu neudržely.

Nikol chtěla v zoufalém úsilí udržet rovnováhu a rozhodit ruce, ale ty jí zůstaly uvězněné pod záhyby pláště. Takže zalapala po dechu, zvedla hlavu a narazila do majitele těch naleštěných bot.

Úder byl tak silný, že jí vyrazil dech z plic. A na chvíli měla pocit, že snad narazila do stromu. Ale její nos skončil v měkkém plášti a jeho brada se jí zabořila do vlasů...a na temeni ji z toho doteku zamrazilo. Protože i kolem těla ji sevřely paže, pevné jako ocel.

Instinktivně zvedla ruce a odstrčila se od jeho hrudi... Jenže nohy jí podklouzly. A Nikol zalapala po dechu a namísto vyproštění se té pevné náruče křečovitě zachytila. A ucítila, jak jeho stisk zpevněl a najednou se země dotýkaly jen její palce u nohou.

Nikol znovu zalapala po dechu, ale i ten povrchní nádech nedokázal zabránit tomu, aby se jí dál netočila hlava, protože i plíce měla jako v kleštích. A její smysly se divoce zatřepotaly a v šíleném zlomku věčnosti ji ujistily, že se tiskne k mužské hrudi.

,,A nebyl to ledajaký muž," řekla si.  Protože jeho tělo bylo jako horká pružná ocel. A  Nikol se tak musela zaklonit, aby mu viděla do tváře. Jenže pak modré, nekonečně modré oči se setkaly s jejím pohledem. A mladá žena znehybněla.

 Mlčky na něj hleděla a pak zamrkala.

Protože jí stačilo jen půl vteřiny, aby si uvědomila...že ten panovačný vzhled, odhodlaná brada... ,,Že je to on" znělo jí v mysli a pak přimhouřila oči a soustředila se na něj.

 ,,Jestli se její matka nezmýlila, pak by se ona sama měla chovat jak se patří," řekla si Nikol pro sebe a pak se znovu podívala na muže.

 „Postavte mě na zem!" řekla hlasitě a přitom se ho snažila od sebe znovu odstrčit.

,,Panovačnému tónu se naučila už na matčině klíně," řekl si Richard, protože i ta prostá slova splynula z jejích rtů polohlasně a přece nesmlouvavě, s nevyvratitelnou autoritou.

A On si toho byl vědom a zaklonil hlavu, nazdvihl obočí a koutky jeho širokých úst se zvedly.

 „Hned to bude," odpověděl, jenže teď byla řada na ní, aby bedlivě naslouchala a slyšela v jeho hlubokém hlase dychtivost, protože i oči se jí doširoka rozevřely.

„Ale nejdřív..." dodal a kdyby Nikol dokázala přemítat, tak by asi zavřískla, ale ten šok z jeho doteku a důvěrné teplo jeho dlaně, která rámovala její tvář, ji rozptylovaly...Proto jeho rty dokončily teď to, co měl jeho mozek v úmyslu...a provedly útočný výpad proti jejím a arogantně až sebevědomé je zajaly.

Prvotní dotek ji ohromil, protože nedokázala dýchat. Ale myšlenky na to, že by se o to měla snažit, ji opustily hned, jak se jeho rty začaly lenivě pohybovat po jejích.

 Nebyly teplé ani chladné, a přece v místě jejich doteku přetrvával pocit horkosti.

 Přitiskly se těsněji, uvolnily, ochutnaly, usrkly z ní a obnovily stisk....Ty pevné a naléhající rty se dotýkaly Nikoliných smyslů a pronikaly hluboko do její duše a zneklidňovaly ji.

Zavrtěla se v jeho objetí a jeho paže ji sevřely ještě pevněji. A obklopilo ji teplo, které proklouzlo až jejím silným pláštěm a objalo ji a přilnulo se až k jejímu tělu. A vzrůstalo a sílilo a uvolňovalo se z jeho těla. Protože dolehla na ni jeho horká touha.

 Nikol se od ní pokusila odtáhnout a popřít její existenci a odsunout ji pryč.

Ale nemohla... A tak musela čelit pokořující porážce aniž tušila, co přijde dál. Protože jeho dlaň se posunula níž a jeho palec jí přistál přímo uprostřed brady.

Nikol povolila čelist a její rty se rozevřely. A on vstoupil. A šokem z pocitu, se jí doslova zkroutily i palce na nohou. Protože kdyby to šlo, zalapala by po dechu.. jenže to nebylo možné.

A tak dokázala jen prožívat... prožívat a připojovat se a cítit tu horkou žádost, tu překvapivě jemnou, hluboce vzrušující a svůdně fyzickou naléhavost. A bránit se pokušení, které nezvladatelně probíhalo jejím tělem.

Dokonce i když ten muž dotáhl svou aroganci k netušeným výšinám. Tak Nikol si nikdy nemyslela, že by to bylo možné, ale neznámý si ji k sobě přitiskl ještě pevněji a zahrnul jí svými dotyky.

 A pak Richard s nelítostným sebevědomím Nikol zaklonil hlavu a dál ochutnával její rty...tak lenivě, beze spěchu... jako by měl k dispozici všechen čas světa.

A pak si s ní začal hrát.

Útočil a ustupoval a obratně ji vyzýval, aby se k jeho hře připojila. A už jen ta myšlenka ji rozechvěla.. a vyslala i mrazivé rozechvění po její páteři. A i Nikoliny smysly se protáhly a napjaly, zatímco jeho rty pokračovaly ve svém dráždivém tanci.

Napjatě mu odpověděla a namísto agresivní reakce, kterou očekávala, tak jeho rty trochu povolily, jako by ji chtěly povzbudit.

 Odvážila se proto trochu víc a poddala se tak tlaku jeho rtů, citlivě a něžně jeho. Protože aniž to tušila, tak se položila do sladkosti polibku. A Richardovým tělem zacloumal vítězoslavný pocit.

 ,,Jako by mu v duchu zahrály fanfáry," řekl si, protože podařilo se mu překonat její škrobenou obranu...Protože ta žena v jeho náruči náhle změkla a uvolnila se, a podala se i tlaku jeho rtů i jeho zkušeným výpadům, i magii jeho objetí...A chutnala jako to nejsladší letní víno. A do hlavy mu v tu chvíli stoupl opojný pocit vítězoslávy.

,,A také do slabin" přiznal si a pokusil se nevnímat tepající bolest.

A tak opatrně, aby ji nevyplašil, si vychutnával dobyté území, ale jen tak, aby neznámou neodradil svou opovážlivostí. Protože nebyl tak pošetilý, aby si nemyslel, že by se v tu ránu neodtáhla, kdyby jí k tomu dal dostatečnou záminku. 

,,Tohle není žádná venkovská husička, ani žádná naivní komorná," řekl si pro sebe, protože i ta jediná slova, která jí splynula ze rtů, řinčela autoritou.

 ,,A nebyla ani příliš mladá.. žádná nedospělá slečinka, která by neměla tu kuráž oslovit tímhle způsobem dospělého muže," dodal si a znovu mu myslí projela její slova „Postavte mě na zem."

,,Nebyla to dívenka, ale žena... a navíc velice půvabná žena, poddajná a vnadná, která nádherně splynula s jeho náručí," řekl si po chvíli a přitom se jí zadíval do očí.

,,Opravdu... tak půvabná, tak poddajná, tak svůdná.. když se k němu tiskla a povzbuzovala jeho touhu k netušeným výšinám. A ty hebké, hedvábné a husté vlasy, které mu splývaly po pažích jako horký živoucí závoj. A ten její parfém.. luční květiny, příslib jara a plodnosti přírody, který stoupal z jejích hedvábných loken a měnil jeho touhu v bolest," znělo mu v hlavě. A nakonec byl to on, kdo se odtáhl a přerušil polibek... jen proto, aby zabránil ještě horšímu utrpení. 

Protože jen proto ji pustil, nedotčenou, nepoznamenanou a jen proto jeho touha zůstala neukojená.

 Protože i sněhem zaváté nádvoří kostela bylo i pro jeho troufalost příliš tvrdým oříškem.

A taky... navzdory těm okamžikům, které teď spolu sdíleli, tak věděl dobře, že ona není taková.

 Dobyl její hradby svou nečekanou drzostí a donutil ji, aby se podřídila jeho velení. Protože i v tuhle chvíli by ji nejradši svalil tady do sněhu, ale věděl, že to není možné.

Zvedl hlavu a její oči byly vzdálené. Protože Nikol hleděla na něj, jako by byl duch.

  „Bůh mě ochraňuj," zašeptala a znělo to jako horečnaté zašeptání, které se sráželo v zamlženém vzduchu kolem nich.

 ,,Pátrala v jeho tváři po čem", to Richard netušil. A pak se svou obvyklou arogancí zdvihl pravé obočí.

Její rty, měkké a růžové... růžovější než kdy předtím... se zpevnily.

 „U Božího závoje! To je šílenství," řekla a zatlačila rukama do jeho hrudi a Richard ji tak opatrně pustil. A mladá žena se zmateně zamračila, ustoupila od něj, obešla ho a zvedla k němu obličej.

 „Kdo jste?" zeptala se a přitom z něho nespustila pohled.

„Richard Cyster," odpověděl a věnoval jí elegantní úklonu, zatímco ji držel v šachu svým pohledem.

 „Naprosto k vašim službám," dodal a její pohled se na něj obořil.

 „A to máte ve zvyku přepadat na hřbitovech nevinné mladé ženy?" zeptala se a přitom z ní byla čišet trochu zlost.

„Jen když mi samy vběhnou do náruče," odpověděl a přitom se na ní usmál.

„Žádala jsem vás, aby jste mě postavil na zem," řekla a přitom se na něj podívala hrubým pohledem.

„Nařídila jste mi to.. a já vás poslechl. Nakonec," odpověděl a přitom se mu na tváři objevil úšklebek.

„Ano, ale..." řekla, jenže její protest, a Richard si byl jistý, že to měl být protest, jí odumřel na rtech.

  Nikol přimhouřila oči. 

„Vy jste odsud!" řekla, ale bylo to spíš obvinění než postřeh. A Richard na její slova pozdvihl obočí.

 „Cysterovi jsou odsud." odpověděl a ona neznámá přimhouřila oči a prohlížela si jeho tvář.

 „Normanského původu?" zeptala se a Richard se hrdě usmál.

 „Pocházíme přímo z Dobyvatelova rodu," odpověděl a jeho úsměv se prohloubil.

 „A pořád ještě rádi dobýváme. Když se nám něco naskytne," dodal po chvíli a její pohled i v šeru prudce zaplál a zalil ho ohňostrojem jisker.

„Dokážu vám, že to je hodně velká chyba!" řekla Nikol na jeho odpověď a s těmi slovy se obrátila k odchodu.

Sníh zakřupal pod jejíma nohama hlasitěji než předtím, když zavířila pláštěm a sukní, a byla ta tam. A Richard jen zamyšleně sledoval, jak probíhá pod bránou. A viděl i zamračený a rychlý pohled, kterým po něm mrštila.

 Pak pohodila hlavou, zvedla bradu a vydala se po cestě pryč od něj.

 ,,Do hostince," znělo mu v hlavě a Richardovy koutky rtů se zvedly a jeho obočí vyjelo v další nechápavé otázce. 

,,Chyba? Jaká chyba?" ptal se sám sebe a sledoval ji, dokud se mu neztratila z očí.

 Pak se otřásl, narovnal ramena a s vlčím úsměvem se beze spěchu vydal směrem, kterým neznámá zmizela.

,,Tak tohle jsem opravdu nečekal," řekl si po chvíli, protože věděl že jí už nikdy nedostane z hlavy.