Nikol se nahoře posadila k malému dřevěnému stolku.

 Jeho deska byla prázdná a stála na ní jen stříbrná miska s čistou pramenitou vodou, do níž se mladá žena zadívala.

 Vzdáleně slyšela svou společnici Algarii, jak prochází chodbou a otevírá sousední dveře. Ale Nikoliny smysly se upíraly na vodu a rozpíjely se v její hladině.

Vynořil se před ní obraz... s ostrými rysy a krásnýma očima...Ale se stejnou aurou nepokoje jakou měla i ona. Ale dál ho nezkoumala...neodvažovala se. I když obraz byl zcela jasný a znamenalo to, že jeho předloha je blízko.

Nikol se prudce nadechla a odtáhla se.

 Ozvalo se zaklepání na dveře a Algaria na nic nečekala a vstoupila. A okamžitě spatřila, co její paní dělá, a přibouchla za sebou dveře.

 „Co jste viděla?" zeptala se a Nikol na její slova jen zavrtěla hlavou.

 „Je to tak zmatené," odpověděla, protože ta tvář vypadala ještě tvrdší, než si představovala předtím... jako by se do jejích rysů vtělila veškerá mužova síla, která byla jen přichystaná na to, až si ji někdo přečte.

 Byl to muž, který rozhodně nehodlal skrývat svůj charakter. Ale nosil ho otevřeně a povýšeně všem na očích jako svůj praporec.

,,Jako bojovník" řekla si Nikol pro sebe a zamračila se, protože to slovo jí neustále vyskakovalo v mysli, ale ona žádného bojovníka nepotřebovala.. Protože spíš potřebovala mírného, laskavého a vlídného muže, který by se jí nechal pobláznit.

Protože jen takového by si mohla vzít a počít s ním svou dědičku.

I když muž v její vidině zapadal do starobylého obyčeje jejího rodu jen v jediném ohledu... ,,Byl to zcela nepochybně muž" řekla si, i když nechápala že by pro ní zcela nepochybně nemohl někdo vybrat někoho takového.

„Ale když to nemá být on, tak kdo to je?" zeptala se a pak odsunula stříbrnou mísu a naklonila se nad stůl a podepřela si bradu dlaní.

 „Zřejmě jsem tu zprávu nějak popletla," dodala.

 ,,Ale to se jí nestalo už od čtrnácti let" znělo jí v hlavě a tak se znovu zamyslela.

 „Nebo... že by byli dva?" položila si tuto otázku a přitom se snažila znovu si vzpomenout na ten obraz, který viděla na vodní hladině.

„Dva kdo?", zeptala se Algaria a přitom na ní zděšeně pohlédla.

 „Co bylo v té vidině?" položila jí po chvíli další otázku a Nikol jen na její slova zavrtěla hlavou. Protože její vidění bylo až příliš osobní... a citlivé, než aby ho mohla někomu vyzradit. A dokonce ani Algarii ne, která byla od smrti její matky její spřízněnou duši...A ani ne její babičce u které bydlela. I když ta o tom možná věděla, protože pocházeli ze stejného rodu.

 ,,Ne, do té doby, než pochopí, co má ta vidina znamenat a než ji beze zbytku rozluští" řekla si Nikol pro sebe a přitom se znovu podívala na onu mísu s vodou.

,,Ale ať už bude znamenat cokoli..." znělo jí v hlavě a pak se znovu podívala na svou přítelkyni.

„Není to k ničemu," řekla po chvíli a odhodlaně se postavila.

 „Musím se na to své matky zeptat přímo," dodala a přitom se na ní služebná podívala trochu zděšeně.

„Cože? Teď?" užasla Algaria a přejela jí dlouhým pohledem.

 „Vždyť tam mrzne," dodala a přitom se podívala ven k oknu.

„Půjdu jen ke kruhu na kraji hřbitova. Nebudu tam dlouho," odpověděla Nikol, protože nenáviděla nejistotu...a okamžiky, kdy nevěděla s určitostí, kam její cesta vede. Ale tentokrát spolu s nejistotou přicházelo i neobvyklé napětí a pocit, jako by něco očekávala, i nejisté až všudypřítomné vzrušení.

 ,,Ne to, které znávala.. protože tohle bylo mnohem dráždivější a lákavější," znělo jí v mysli a pak se zahalila do pláště a zavázala si stuhu pod krkem.

„Dole je nějaký muž," ozvala se Algaria po chvíli a z černých očí jí vyšlehly blesky.

 „Takový, jakému by jste se měla radši vyhnout," dodala a přitom se na Nikol podívala se zděšením.

„Ale?" Nikol zaváhala. 

,,Že by se muž z jejích vidin ocitl tady, pod stejnou střechou s ní?" zeptala se sama sebe a napětí, které ji svíralo, ještě zesílilo, takže si utáhla ještě víc stuhu pod bradou.

 „Dám si pozor, aby mě neviděl. A ve vesnici mě všichni znají.. aspoň od pohledu," odpověděla a uvolnila si vlasy, které se jí zachytily pod pláštěm, a rozprostřela je po ramenech.

 „Tady mi nic nehrozí," řekla po chvíli potichu a Algaria si povzdychla.

 „Tak dobře.. ale nezdržujte se tam. Doufám, že mi pak povíte, oč jde.. jestli budete moci," dodala a Nikol, která se už rozběhla ke dveřím, se po ženě s úsměvem ohlédla. 

„Slibuju. Jen co si budu jistá," odpověděla a pak v polovině cesty po schodišti dolů zahlédla nějakého muže... malého a podsaditého, jak se v hlavním salonku hostince probírá čistými pokrývkami.

 A tvář měl stejně kulaťoučkou jako tělo...

,,Tohle rozhodně nebyl její válečník" řekla si pro sebe a pak tiše vyklouzla do haly.

Jenže otevřít hlavní dveře, ještě nezajištěné závorou na noc, jí trvalo jen chviličku.

A byla venku.

Zastavila se na kamenných schodech hostince, pokrytých námrazou a nadechla se chladného svěžího vzduchu a cítila, jak jí rozpálená hlava chladne.

 ,,Vzpružilo ji to" řekla si potichu a přitáhla si plášť k tělu a vyšla na dvůr. A dávala si pozor na to, kam šlape, aby na namrzlém sněhu neuklouzla.