,,Přejete si ještě něco, pane?" zeptal se sluha a myslí Richarda se mihl obraz umělecky naaranžovaných hladkých, štíhlých a nahých ženských nohou.

 Hostinský dokončil poklizení zbytků jeho večeře.

,,...I když ty nahé ženské nohy by utišily jeho hlad, se kterým si jídlo neporadilo," řekl si.

,,Jenže..." zarazil se a pak zavrtěl hlavou. Protože ne, že by snad nechtěl šokovat toho horlivě korektního muže mezi muži, který stál s pokornou a nehybnou tváří vedle jeho lokte. Protože ten muž už byl v Richardových službách víc než osm let, takže by ho už jen tak něco nepřekvapilo. A taky nebyl žádný kouzelník.

 Ale Richard získal nevyvratitelný názor, že najít zde uspokojující náruč by vyžadovalo nadpřirozené síly.

Do vesnice přijeli už včera, když už obloha začínala ocelově šednout a noc padala rychle jako černý závoj. A mlha, která celý den visela nad vrcholky hor a ztěžovala jim cestu klikatou stezkou nahoru, se nakonec proměnila v nocleh v hostinci U erbu s lákavou nabídku.

A kromě toho si Richard přál spatřit i matčin poslední domov za denního světla. A než odjede, tak chtěl udělat ještě jednu věc.

Zavrtěl se.

 „Půjdu si za chvíli lehnout. Běžte do postele.. dneska už vás nebudu potřebovat," řekl, svému věrnému sluhovy, jenže po chvíli zaváhal. Protože Richard tušil, že jeho sluha přemítá o tom, kdo mu vykartáčuje a pověsí plášť a kdo mu vyčistí boty.

 Povzdychl si.

 „Jděte do postele, Willy. Prosím," dodal a sluha se škrobeně napřímil.

 „Jak si přejete, pane. Ale je škoda, že jsme nedojeli až k Michaelovu sídlu. Tam bych aspoň mohl důvěřovat služebnictvu, že se o vás postará," odpověděl a přitom se na Richarda smutně zadíval.

„Buďme rádi, že jsme tady," řekl Richard a přitom se mu na tváři objevil úlevný úsměv.

 „Mohli jsme sjet z cesty a zřítit se z těch zatracených skal, nebo do propasti," dodal ještě a jeho sluha Will si na to jen výmluvně odfrknul. A naznačoval tím, že mu riziko pádu nebo uvíznutí ve sněhové vánici a smrtícím chladu připadá nesrovnatelné s rizikem, že se jejich botám nedostane patřičné péče.

 Ale poslušně pak obrátil své podsadité tělo a ztratil se ve stínech hostince.

Richard se přitom neznatelně usmál a natáhl si své dlouhé nohy ke krbu, aby si je zahřál. Protože ať už byla úroveň čištění obuvi ve zdejším hostinci jakákoliv, tak hostinský aspoň nešetřil námahou, aby se postaral o Richardovo pohodlí.

Protože žádní jiní hosté tu zřejmě nebyli, ale to v tomhle počasí nemohlo nikoho překvapit.

V krbu šlehaly plameny a Richard se do nich zadíval... a nikoli poprvé ho napadlo, jestli tahle výprava, kterou zatím provázela jen nuda a jistá konkrétní obava, nebyla poněkud unáhlená.

 ,,Ale  zábava ve městě už začínala být poněkud zatuchlá" řekl si pro sebe. Protože navoněná ženská těla byla vždy připravená... až příliš ochotně... vyhovět jeho žádostem, až pro něj ztratila veškerou přitažlivost.

 I když touha a chtíč nepomíjely a Richard začal být ještě rozmarnější a vybíravější, než býval dřív. Protože chtěl od ženy víc než jen její tělo a pár okamžiků pozemské slasti.

Zamračil se a narovnal ramena.

Přiměl se myslet na něco jiného, protože na tuhle cestu ho přivedl dopis od jednoho z jeho přátel, bývalého manžela Richardovy dávno zesnulé matky, kterou i Samuel nedávno následoval do hrobu.

Byl to nepříliš výřečný úřední dopis který Richarda zval, aby se zúčastnil čtení Samuelovy poslední vůle, které se mělo pozítří konat v Michaelově sídle. Protože pokud chce získat to, co mu matka před skoro třiceti lety odkázala a co mu Samuel celou tu dobu odmítal dát, tak musí se dostavit osobně.

 A Richard věděl o matčině zesnulém manželovi jen málo, ale stačilo mu to na to, aby poznal, že tohle mu bylo podobné. Protože byl to horkokrevný, neomalený a divoký muž, stejně tak jako i tvrdohlavý despota.

 Což byl vlastně důvod, proč byl i Richard na světě...Protože jeho matka nebyla v manželství se Samuelem šťastná.

A jeho otec Sebastian Cyster, pátý vévoda ze Šelmu, přijel do Michaelova sídla, aby uhasil své politické rozmíšky.

 Protože u nešťastné ženy se mu zželelo a uhasil i její touhu, jak nejlépe uměl.

A tak se narodil Richard. A byl to už tak starý příběh... třicet let starý, stejně jako on.. i když v něm už neprobouzel nic jiného než jen vzdálený stesk... Po matce, kterou nikdy nepoznal. Protože zemřela na horečku krátce po jeho narození a Samuel pak ono novorozeně co nejrychleji vypravil k Cysterovy, což byla ta nejmilosrdnější věc, jakou kdy mohl udělat. 

Protože ti ho přijali za vlastního a vychovali jako vlastního syna.. a tím také byl, ve všech ohledech, na nichž záleželo.

Protože podobal se i všem Cysterovým potomkům, obzvláště těm mužským. 

A byl prostě skrz naskrz Cyster.

A proto také opustil město. Protože jediná společenská událost, která mu unikla, byla opožděná svatební snídaně jeho bratrance Raula a také společenská příležitost, kterou očekával s obavami.

Protože nebyl slepý a vnímal onu záři, která při pohledu na něj vždy šlehala z očí starších dam Cysterova rodu.

 Třeba Heleny, vévodkyně... vdovy a jeho milované nevlastní matky, nemluvě ani o celém tom konvoji tetiček.

Protože kdyby se zúčastnil Raulový a Patienciny oslavy, tak nespustily by z něj oči.

 A on ještě nebyl natolik znuděný a natolik nepokojný, aby se poddal jejich manželským machinacím.

 ,,Zatím ještě ne" řekl si, protože na to se možná až moc dobře znal.

Protože nebyl nijak impulsivní člověk. I když měl rád, když byl jeho život zorganizovaný a předpověditelný.. a oceňoval, když měl všechno pod kontrolou. I když jeho životem prošla válka, ale on sám byl člověkem míru... Vášně....A domova a tepla rodinného krbu.

 Ale ten obrat v něm probudil i ty nejrůznější vzpomínky.. na Raula a jeho nevěstu, nebo na nevlastního bratra Daniela a jeho vévodkyni Honorii a jejich syna.

 Zavrtěl se neklidně v křesle, když si až velmi střízlivě uvědomoval, co teď jeho bratr a bratranec mají. A co chtěl i on... Po čem toužil.

,,Vždyť byl koneckonců Cyster" znělo mu v hlavě a začínal mít pocit, že tyhle ty nevítané myšlenky jsou jako prokletí, které zdědil v genech jako nějakou nepříjemnou slabost. Protože dokázaly se dostat člověku pod kůži a působily na něj tak, že se cítil... nervózní.

Nespokojený...

...Neklidný.

....A zranitelný....

Podlaha zavrzala a Richard odtrhl pohled od krbu a zadíval se přes klenutou halu. Protože ze stínů se vynořila žena.

 Byla zahalená v šedém plášti a když se setkal s jejím pohledem, tak zjistil, že je to starší dáma, s hluboce zvrásněným obličejem.

 Krátce si ho přeměřila a rysy jí ztuhly.

 Richard se přiměl k úsměvu a žena se škrobeně otočila, aniž zvolnila krok, a vydala se zpátky ke schodům.

Richard se v křesle uvolnil a dovolil si neuctivý úsměv. 

,,Kdepak, v hostinci U erbu bude před pokušeními v bezpečí," řekl si pro sebe a pak se znovu zadíval do plamenů a jeho úsměv se pomalu rozplynul. A pak se znovu zavrtěl, uvolnil ramena... a vstal.

 Zvolna přešel k zamlženému oknu.

Očistil ho kousek, aby mohl vidět ven. A spatřil hvězdnatou oblohu zalitou měsíčním světlem. A po straně byl vidět kostel... A hřbitov. A Richard zaváhal.

 Pak se rozhodl a stáhl si z věšáku u dveří svůj plášť a vyšel ven.