Je mi hrozně. Když se mi povede dojít si na záchod a vrátit se zpět do Tařina pokoje, konečně kamarádku najdu. Spí na zemi vedle postele, chudák. Divím se, že jsem na ni před chvílí omylem nešlápla.

"Tar?" strčím do ní špičkou nohy.

Unaveně zaskučí a snaží se na mě zaostřit. "Kde je Petr?"

"Netuším," pokrčím rameny. Vlastně si ani nejsem jistá, jak jsme se sem dostaly my.

Tara se nějakým zázrakem postaví na nohy a vydá se hledat svého miláčka, kterého během minutky najde v obýváku, taky na zemi.

Aspoň ten si pamatuje, jak jsme sem dojeli a uložili se, i když pořád tvrdí, že by tu měl být nějaký Martin. Netuším kdo to je, ani proč by tu měl být, a Tara si na něj taky nevzpomíná. Petr se proto rozhodne kamarádovi zavolat a my jdeme mezitím najít najít něco lehkého k snědku.