Stála jsem jako přibitá. Mé tělo i mysl byla stále v šoku kvůli tomu, co se před nedávnou chvílí stalo. Bylo to už pro mě moc.

Zazvonilo a já zpanikařila ještě víc. Rozběhla jsem se po té dlouhé chodbě k naší učebně. Rozrazila jsem dveře a vydechla úlevou, když jsem spatřila místo učitele prázdné. Ještě nedošel včas. Usedla jsem do své lavice a snažila se nevnímat posměšky ostatních, které se ke mě doléhaly ze všech stran.

,, Naivko! Jsi jen naivní coura, která nemá budoucnost. Kdyby si tady nebyla, bylo by to lepší!''

,, Zase pozdě? Nemusela si ani chodit, stejně tě tu nikdo nechce!''

,, Ubohá trapka, která je ještě pannou! Jaká smůla...''

,, Kéž by si chcípla už! Bylo by nám bez tebe líp!''

Točila se mi hlava a zrak se mi začal mlžit. Bylo mi hrozně špatně. Náhle jsem přestala slyšet. Nebo se mi to zdálo? Jen pouhé bzučení v uších, které ne a ne přestat. ,, Už dost...'' zašeptala jsem potichu, ale jejich narážky jsem stejně cítila pod svojí kůži.

Rychle jsem vystartovala z místnosti ven a cestou jsem srazila našeho učitele, který zrovna vstupoval do učebny. Běžela jsem chodbou pryč. Někam daleko od těch nestvůr, které mi způsobovali bolest. Mé srdce se snažilo bít jako o závod, ale připadalo mi to, že naopak slábne a tím mi začínalo být opravdu na omdlení. Psychicky jsem to už nezvládala. Šikana, bolest doma, bolest ve škole!

Podlomila se mi kolena a já upadla tvrdě na podlahu, kde jsem už zůstala nevině ležet. Nemohla jsem se zvednout. Byla jsem slabá. Byla jsem sama. Nemohla jsem křičet. Byla jsem osamělá...

Bolest u mého srdce nepřestala. Mé oči se pomalu začaly zavírat a já upadla do bezvědomí.

***

,, Prosím! Nevíte kde je moje dcera? Dnes nepřišla domů a ve škole mi říkali, že utekla pryč! Prosím, moc vás žádám!''

,, Uklidněte se paní! Jak se jmenuje vaše dcera?''

,, Elisabeth Freyová, je jí šestnáct a půl, má hnědé dlouhé vlasy, je hubená, ne moc vysoká.''

,, Dobře, nemáte nějakou její fotku? Pátrání by bylo snazší...''

,, Ach ano...''

,, Výborně, buďte v klidu ano? Budeme dělat všechno pro to, abychom vaší dceru našli! Teď jděte domů a až něco zjistíme, zavoláme vám, nemějte obavy!''