,, Zlatíčko?'' zaslechla jsem svojí mamku, když uslyšela odemykání dveří. Konečně jsem byla zpátky doma. ,, Pane bože! Drahoušku!'' Moje nejdražší maminka se vynořila z poza rohu a se starostlivým obličejem ke mě přispěchala a objala mě. ,, Kde jsi byla! Tak strašně moc jsem se o tebe bála! Tohle mi více krát nedělej! Kde jsi sakra byla...''

Musela jsem si něco vymyslet a nejlepší byla lež odvozená od pravdy. ,, Smáli se mi a já už to psychicky neunesla. Odpusť, chtěla jsem se vrátit domů, ale...moc mě to mrzí!'' Ještě pevněji jsem jí sevřela a div se nerozbrečela.

,, To je v pořádku drahoušku! Ale jestli máš takovéhle problémy, musíš mi o nich říct! Pomůžu ti!''

,, Sama máš svoje starosti, nechtěla jsem tě tím zatěžovat.'' Odtrhla se ode mě a zadívala se mi hluboko do očí.

,, Nic není pro mě důležitější než ty! Rozumíš?'' Posmutněle jsem přikývla.

,, Není mi dobře,'' pověděla jsem po chvíli.

,, Já vím, že ne drahoušku. Pojď si lehnout. Do konce týdne už do školy nepůjdeš, ano? Omluvím tě.'' Byla jsem tak ráda, když tohle řekla. Nechtěla jsem se znovu setkat s Jacem, jelikož jsem se bála toho, co mi udělá.

Pomalými krůčky jsem došla do mého pokoje, kde jsem ulehla do své postele. I přes hádky, které se ke mě donášely z kuchyně, jsem dokázala usnout. Avšak jsem se neustále probouzela, jelikož mě doprovázely depresivní sny. Jízlivé poznámky spolužáku, jejich smích a ještě ke všemu obrazy toho, jak mi Jace při sexu ubližuje.

Když jsem se probrala z tohoto hrůzného snu, už jsem nemohla nadále usnout. Usedla jsem proto ke svému notebooku, kde jsem najela na novinky. Další mrtví zabiti neznámým mužem. A těchto zpráv tam bylo hned několik, což mě vystrašilo ještě víc.

,, Jen buď v klidu!'' pověděla jsem si a kurzorem myši jsem najela na stránku facebooku, kde jsem nebyla už několik dní. Čekalo mě nemalé překvapení. Počet oznámení dosahoval kolem 55, počet žádostí o přátel kolem 20. Avšak tohle mě až tak nezajímalo.

Najela jsem na chat, kde mi napsalo také nespočet lidí, které jsem dokonce neznala. A mezi nima se rýsovala zpráva od mé kamarádky, která se odsud odstěhovala. Byla jediná, která mě držela při životě.

Rose <3 - Ahoj :)

Rose <3 - Jak se máš?

Rose <3 - Elis? :O

Rose <3 - Ahoj, stalo se něco, že mi neodepisuješ? :O

Konečně po dlouhé době jsem ji napsala:

Elisabeth Frey - Ahoj, no možná ano! Ale nesmíš o tom někomu říct! Ani máma to neví! :(

Rose <3 - Neboj! Já nikdy :) Co se stalo zlato? :O

Elisabeth Frey - Nejspíš mě chce někdo zabít!!!!!