Povzdechla jsem si a rozhlédla se do obou stran dlouhé školní chodby. Myslela jsem, že když půjdu na střední školu, začlením se do kolektivu, ale to se za půl roku co jsem tady, ještě nestalo. Všichni byli šťastní! Měli svého nejlepšího přítele a nebo dokonce partnera, se kterým se každou minutu líbali a já? Já byla jako mimozemšťan mezi pozemšťany.

Sklopila jsem hlavu a svými dlouhými hnědými vlasy si tak skryla obličej. Musela jsem se přes ten dav lidí nějak dostat. Potřebovala jsem ke své skříňce, která byla na konci této chodby.

V mých rukách se nacházel štos papírů, učebnic a sešitů. Bála jsem se, že do mě někdo strčí a všechno to, co se nacházelo v mých rukách, spadne na podlahu a já to budu muset sbírat. Všichni by se mi smáli a to já neměla zapotřebí. Stačilo mi, když mi říkali Šprtice Elice. Tak strašně mě to psychicky ubližovalo...

Byla jsem obyčejná polohubená holka, která chtěla mít dobrou školu a to se mi právě mstilo.

BUM

Jak jsem očekávala. Prudká rána a já společně se všemi věcmi, co jsem dřímala v rukou, upadla na zem. Burácející smích a špitání ohledně mé nešikovnosti právě začali tak, jak jsem předpokládala.

Do očí se mi drala slza, ale nechtěla jsem, aby tady byla ještě větší estráda. Rychle jsem začala sbírat všechny věci a během sekundy se postavila na nohy. Chtěla jsem odejít pryč, ale něčí silné paže mě zastavily.

Prudce jsem pohlédla do zářivě modrých očí velice známého grázla této školy. Jace Michaelson. ,, Kam si myslíš, že jdeš?'' zvolal bez citu.

Nevěděla jsem co odpovědět. V krku se mi vytvořil tak obrovský knedlík, že jsem právě v tuto chvíli ztratila hlas. Zlomyslně se usmál. Vychutnával si tuto chvíli, kdy jsem byla bezmocná. Všichni kolem se smáli a čekali na to, co se pokusím udělat nebo říci. Avšak já nehodlala dělat nic. Odtrhla jsem od Jace oči a zadívala se na své zkroucené nohy.

Mé chování ho očividně překvapilo, nýbrž lehce polevil svůj stisk. Stále mě držel za paži a nejspíš by mě nepustil, kdyby do chodby nevstoupil náš profesor biologie...

,, Co se tady děje?'' optal se trochu zvýšeným, naléhavým hlasem.

Jelikož se Jace nebál vzhledem k tomu, že byl sociopat. Bezcitný člověk, kterému na nikom nezáleží, až na sebe, nepustil mě.

Profesor k nám přistoupil a snažil se zjistit, oč přesně jde. ,, Michaelsone? Můžete-''

Posměšně si odfrkl. ,, Nemůžu, pokud jste si nevšiml, mám práci. Zmizte!''

,, Co prosím? Jak se to ke mě chováte!''

,, Pokud se budete chovat tímto zdvořilým způsobem, nijak si nepomůžete k zvýšení vaší inteligence, jak už se o to těch deset let pokoušíte...Chovat se slušně? Nůdá!'' V ten moment mě ke mě prudce přivinul a svoji paži mi dal pod krk tak, že jsem skoro nemohla dýchat. Naklonil se ke mě a do ucha zašeptal pár velice strašidelných slov. ,, S tebou jsem ještě neskončil, zlato!'' Rázem na to mě pustil a odkráčel chodbou za svojí partou pryč...

Tak...toto je můj prolog nové povídky :) Snad se líbí :)