Byl ve své kleci, jejíž silné pletivo bylo obalené nevzhlednou rzí.

I zde měl na sobě stále upnutý řetěz, za který ho trýznitel sem tam s radostí zatahal, čímž ho opět donutil zuřit.

Nesnášel ho. A vždy jak jen přes všechen smrad kolem ucítil jeho pach, rychle obnažil chrup a vrhal se vstříc mřížím, jenž ho od něj dělily.
Od ostrých drátu měl čenich již celý rozbolavěný. Nikdy si však útok nerozmyslel a skočil znovu a znovu.
Bylo smutné, že to bylo kromě rvaček jediné zpestření jeho bídného života.

Teď se však vše změnilo.

V temné stodole se objevilo několik světel a cizích lidí.
Vtrhli dovnitř a zkoumali vše kolem.

Měl strach.
Nevěděl, co se to děje a vše opět vyjádřil svou agresí.
Vrčel, chňapal a dorážel na stěny své malé klece, ze které nebylo úniku.

Někdo ho nakonec přitáhnul za řetěz a následně ucítil bodnutí.
Vydával poplašené zvuky a za každou cenu se snažil vykroutit.
Když sevření povolilo, namáčkl se do rožku co nejdál o přihlížejících vetřelců.

Chtělo se mu spát.
Kolébal se ze strany na stranu, až dokud ho nohy již déle neudržely a on se neoctl v temnotě.

Probuzení bylo kruté.
Takový jas nezažil už velmi dlouho. Oči ho pálily.
Nebyl tu ani zápach.
Psi byli cítit, to ano. Ale nebyl to zatuchlý pach, žádný smrad roky starých výměšků, nemytých prostor a zvířat.
Viděl ještě rozmazaně a končetiny jej úplně neposlouchaly. 
Čich na tom byl ze všech vjemů nejlépe. On mu ale nebyl schopný uvěřit.

Neznal nic jiného než  zápach, špínu a bolest.
Teď tu nic takového nebylo a on kupodivu dostal strach. Tohle byla zcela neznámá situace.

Psi tu pouze nenaříkali a nenadávali. Oni si mezi sebou i vesele poštěkávali.

Otřásl se.
Pod ním bylo cosi měkkého a teplého.
Odměřeně se na to zahleděl a potichu zavrčel.
Šlo to cítit mnoha neznámými pachy.

Natáhl krk a všiml si misky.
I ve své kleci měl něco podobného, jen o dost smradlavějšího.
Uvědomil si, že má hroznou žízeň a opatrně si smočil jazyk.
Když se nic nedělo, pár doušky se napil a po chvíli znovu usnul.