A jsem znovu na začátku. I tu nejmenší skulinku v mém srdci zabíráš ty.

Jak se to mohlo stát? Dával jsem si takový pozor, abych si tě držel od těla. Abych znovu neskončil ve tvém objetí. Minutu za minutou, sekundu za sekundou jsem každý den trávil tvým pozorováním a periferně kontroloval, zda nejsi moc blízko. Nebezpečně blízko. I když myslím, že i se zavázanýma očima bych vycítil tvou přítomnost hned, jak bys vstoupil do místnosti.

Opravdu nemůžu za to, jak na tvou osobnost mé tělo reaguje. Pocení dlaní, neschopnost vést smysluplný hovor s tebou o samotě, bušení srdce v takové míře, až si myslím, že to musíš slyšet.

Ten pocit vzrušení, že kdybych se často jen kousek natáhl, mé rty by lehce pohladily ty tvé. Jen pomalu by se otíraly, než by tvůj ret vtáhly dovnitř, abych tě konečně ochutnal.
Už se nakláním, prsty ti pročísnu vlasy pod záminkou vyndání smetí a pomalu přestávám vnímat svět.

Ale pak, jelikož vím, že přiznání jakéhokoliv typu by narušilo naše přátelství, se veškerou svou vůlí donutím odtáhnout, a zvětšit vzdálenost na takovou, kdy jsem schopný se ovládat.

Nenávidím se za to.

Za mou touhu, za malé sebeovládání, za veřejné projevy citu. Ze všeho nejvíc ale nenávidím tu bolest, která vždy následuje hned potom. Udeří jen tak, zasáhne ale plnou silou. Já si už po sté uvědomím, že tohle nikdy nebude realitou, nikdy nebudeš cítit to co já. I když to ve tvé přítomnosti prožívám skoro pravidelně, bolest je vždy paralyzující. Dřív jsem kvůli tomu brečel, dnes se to učím dusit v sobě.