Povídka je psaná v rámci projektu #PsaníProRadost

Vše začalo tak nějak nevinně. Byl jsem ještě malý kluk a táta mi vyprávěl spousty báječných příběhů pilotů, policistů a hasičů. On sám sloužil u policie. Sice jen jako řadový pracovník, ale pro svou práci by udělal cokoliv. I díky němu jsem vždy toužil nosit uniformu, a tak nikoho ani nepřekvapilo, když jsem začal studovat policejní akademii. 

I přes svůj nízký věk jsem prošel výcvikem těch nejlepších vyšetřovatelů vražd v našem státu a teď sedím v zapadlém kanclu prvního oddělení. Žádný velebný místečko, ale je to fajn flek - dobře placený a jeden se dostane k zajímavým informacím.

„Tady poručík Martin Lehký," představuji se do sluchátka pevné linky, která se právě rozdrnčela. V ruce cigaretu a před sebou denní tisk. „Rozumím, budeme tam do pěti minut," kontroluji čas na svých hodinkách.

Jedním zhoupnutím jsem na nohou. Zatípávám cigaretu v popelu těch předešlých. Ještě se musím stavit pro kolegu ve vedlejší kanceláři - kapitána a vedoucího našeho oddělení. Alespoň prozatím vedoucího. 

„Hej, Honzo, máme výjezd," volám od futer. Následně se otáčím na špičkách a mířím pryč. Jeho následování prozrazuje klapání podrážek o dlažbu chodby. Honza je na rozdíl ode mě urostlý fešák. Kolegyně by vám mohly vyprávět. Z naší dvojice jsem sice ten ošklivější, ale za to mi to alespoň pálí.

„Co tam asi tak bude?" vyptává se nedočkavě, což přecházím mlčením. „Nedáme si ještě kafe cestou?"

„Jo, jasně. Ta mrtvola nám přece neodejde, že jo?" uchechtnu se ironicky. Někdy se chová jako malé dítě a to tu je služebně déle, než jsem já. Navíc je kapitánem - k mé nelibosti.

„To máš pravdu," odlehčeně se usmívá a i přes můj vraždící pohled si pro to kafe jde.

„Ne že ten případ dáš Hanzlíkovi z osmičky," vrhnu po něm nevraživým pohledem, jakmile se dáváme opět do pohybu. Už teď vím, že do pěti minut tam nebudeme.

„Jsi tu ty nebo Hanzlík?" krčí rameny. Alespoň jedna dobrá zpráva dne. Případ je oficiálně můj.

Blížíme se k místu činu. To poznáte bezpečně. Všude kolem se motá spousta lidí v bílých overalech a policejních aut. Navíc ve vzduchu je cítit strach.

„Kapitán Fiala," ukazuje svůj odznak a já hned po něm.

Jedno mírné pokývnutí a jsme vpuštěni dovnitř činžovního bytu - bez výtahu. Musíme jít po svých. Už jsem vám říkal, že nejsem zrovna sportovní typ? V šestém patře začínám funět asi jako parní lokomotiva.

„Už tu na vás čekáme pánové," zní ženský hlas z jedné z těch hrozných kombinéz.

„Co tu máme?" ujímám se iniciativy. Přeci jen je to můj případ.

„Chlap, odhadem šedesát let. Je pěkně zrychtovanej." 

To jsou mi ale odborné názvy pro mučení.

„Totožnost nemáme, co?" hrnu se do obýváku, kde se to jen hemží.

„Právě naopak. Je z našeho ředitelství," pronáší jeden z techniků.

„Nějaké stopy?"

„Jo, ale jen oběti. Jako kdyby ho zabil vzduch," pronáší zamyšleně ten, který nám prozradil totožnost zemřelého.

„Nesmysl. Každý udělá nějakou chybu. Jen jeden musí vědět, co hledá," skláním se pod křeslo, kde je zhroucená mužská postava.

Nic tam není. Když ale hlavu pootáčím doleva, přeci jen něco nacházím.

„To je originální obraz od Muchy. Roční období, tuším. To jste si nikdo nevšiml, že je obráceně!?" mračím se na všechny přítomné. „To jsem si mohl myslet," s povzdechem si nasazuji rukavice a umělecké dílo sundávám ze zdi.

„A to to prostě nemohl tak mít? Třeba se mu to víc líbilo," zkouší omluvit své zkratkovité jednání jeden z pracovníků.

„Věř mi, kamaráde, že když si pořídíš něco takhle drahého, chceš se kochat z té správné strany."

„A ty se vyznáš v umění, jo?" nedůvěřivě se mě ptá můj šéf.

„Kdysi jsem měl něco s holkou, která se v tom přímo vyžívá," odpovídám nevzrušeně.

Zezadu je plátno maličko poničené, což nasvědčuje o to více o předchozí nešikovné manipulaci s ním. S trochou štěstí by na něm mohly být otisky.

„Nůž," vyštěknu svou „prosbu", která je obratem splněna.

Se zatajeným dechem a upírajícíma se očima k mé maličkosti, opatrně nařezávám spodní vrstvu. Plátno obracím pořád dokola v ruce. Zase nic. Žádná stopa.

„Nemyslíš, že u toho musel ten někdo pracovat se zavěšením obrazu? Zkus zeď, kde byl přibitý," navrhuje Honza. Konečně něco moudrého.

Rázuju do kuchyně pro židli, na kterou následně lezu. Opatrně štětečkem nanáším prášek. Ale neee...

„No to mě pos**,..." slyším za zády Honzovo hlas.

„Lépe bych to neřekl," slézám dolů, abych si zeď mohl prohlédnout pořádně. „Zachraň mě," čtu nahlas odkrytý nápis. S Janem si vyměňujeme ustarané pohledy. 

„Myslím, že pro teď jsme tu tak trochu navíc. Hej, vy, porovnejte otisky s databází. My zatím obejdeme pár bytů," ujímá se velení kapitán a já jsem mu za to pro jednou vděčný.

Ještě nikdy jsem se nesetkal s tím, že by vrah zanechal na místě nápis ze svých otisků. Teď už víme, že dotyčný ví, co dělá a to je vždycky průšvih.

„Pojď na cígo, mladej," hrneme se společně pryč z celého baráku.

„My se nebudeme ptát těch sousedů?" ptám se zmateně. Protože přesně tak bych postupoval já.

„Ne, je to zbytečný. Věř mi. Vrátíme se na barák a počkáme na výsledky těch otisků," se zasmušilou náladou se tedy vracíme do našich kanceláří.

Čekáme. Hodinu, dvě, noc, den. Už to nevydržím.

„Honzo, musíme přeci něco dělat," objevuji se v kapitánovo dveřích bez klepání.

„Nemusíme," říká nevzrušeně. Ve stejné chvíli slyšíme rázné kroky, které se nesou chodbou. Ukazuje se, že je to chlápek z forenzního. Jméno si nepamatuju.

„Pánové, teď se podržte," hledí na nás div se netřese pod návalem vzrušení.

„No tak nás nenapínej. Tady mladej vypadá, že už to čekání déle nevydrží," místností se nese smích dvou mužů. Můj ne. Já se nesměju.

„Ty otisky jsou jeho ženy," konečně přechází k věci. „A u oběti jsme našli, že musel být těsně před smrtí sexuálně aktivní, jestli mi rozumíte," jeho pubertální smích mi jen přidává na podrážděnosti.

„A dál?" vyzývám ho k pokračování.

„Takže to vypadá na vraždu z žárlivosti. Pošleme pro ni pár chlapů. Nebude se bránit. A vy si můžete připsat další vyřešený případ," nadšeně referuje svou verzi příběhu.

„No, na závěry je ještě brzy," shrnuje moudře kapitán. Taky si to myslím. „Teď jedeme k ní," uzavírá a všichni se hrneme jako velká voda k autu. Řídím já. Kapitán se zatím probírá složkou.

Dorážíme před pěknou vilku.

„Ti si asi nežili špatně," hodnotí chlápek s výsledky otisků.

„Zdání může klamat," krčím rameny a zdravím se s chlapi, kteří přijeli ozbrojení a budou naší první linií.

„Jdeme na to," vydá pokyn jejich vedoucí a najednou se to děje ráz na ráz.

„Policie! Policie! Policie!" zní křik několika hlasů, které se probíjí domem.

Moc dlouho to netrvá. Paní domu leží na gauči, na stolku před ní jsou léky a ve skleničce alkohol. Jasná sebevražda. Dokonce i s dopisem. Jako z učebnice. Všechno se začíná dokumentovat, fotit, stírat otisky. 

Vše sleduji s jistým zadostiučiněním. Jen oči kapitána mě tak nějak od příchodu sem nepříjemně propalují. Sem tam se pod jeho pohledem ošívám, ačkoliv vím, že jsem nic špatně neudělal. Nebo snad ano? Sedám si zpět za volant. Šéf vedle mě. Vypadá naprosto klidně, ovšem jeho oči bystře pozorují vše kolem nás. Nejspíše profesní deformace.

„Ty, Martine, co si o tom celým myslíš?" udivuje mě otázkou.

„Vražda ze žárlivosti. Neunesla to emočně, a tak to skončila," shrnu prostě.

„Jsi si tím jistý? Myslíš si, že by byla schopná důmyslně nastražit ten nápis?"

„No jasně, že jo," nenechávám se zviklat.

Kapitánovo oči se obrací na mou maličkost a já si musím poposednout, abych zakryl vzrůstající nervozitu.

„Příště se nejdříve zeptej na adresu určení, než se někam vydáš," vymění si se mnou na moment pohled a já vím, že je konec. „Každý udělá nějakou chybu," opakuje slova, která jsem den před tím pronesl já.

Nečekal jsem, že mou chybou bude něco tak triviálního. Smířeně kývu na srozumění, že vím, co bude následovat. Najednou je v autě ticho. Kapitán plynulým pohybem startuje auto a vydáváme se vstříc mému novému osudu. Před budovou našeho oddělení si mě již přebírá eskorta a já měním svou uniformu za vězeňský mundůr.

„Možná bys nám rád alespoň odpověděl na otázku proč? Co myslíš, Martine?" vyslýchají mě.

Chladně čelím jejich pohledům, které mě již dávno odsoudili. 

„Můj táta byl řadovej policajt. Byl nepohodlným svědkem, a tak se ho prostě jednoduše zbavili. Chlápek z ředitelství dal rozkaz. Ironie, co? Celý život vzhlížíme k uniformám, a při tom skrývají ta největší svinstva," spokojeně se usmívám, když pomyslím na to, jak jsem se úspěšně pomstil. „Příště budu myslet i na tu drobnost s místem určení. Vyřiďte mé velké díky kapitánovi," salutuji jako šašek. 

Tyhle posunky mi již dlouho nepřijdou tolik vznešené, jako když jsem byl malý kluk. Nic jsem nechápal, ale teď přesně vím, proti komu sedím. 

„Tak si tu svou novou uniformu užij," poslední slova, která slyším, než jsem odveden na celu. Tak přeci jen je koho potrestat...