"Slečno?" Delikvent stál u dveří dříve Fridiny, nyní však své, knihovny. Byla to místnost vysoká přes dvě patra, obložená policemi s knihami a obehnána pavlačemi. V rohu stálo u okna cembalo. Filippo na něj chodíval hrát, když mu bylo smutno. Složil mnoho skladeb. Nocturno, co věnoval své ztracené sestře a mazurku pro Christopherovy ocelové oči. Teď však za klaviaturou seděla Hvězdooká a brnkala jedním prstem jakýsi prastarý menuet, připomínající Delikventovi jeho brzké mladí. Měl pocit, že onu skladbu kdysi slyšel, snad když byl ještě v kolébce. Možná ji hrála jeho sestra. Rodiče si na hudebním vzdělání zakládali.
Hvězdooká přestala hrát a zahleděla se na něj. Její pohled byl měkký a teplý. Zelené oči téměř utíkaly do barvy dobrého medu a slunečného dne na lesní pasece. Chápal, proč jí říkali Hvězdooká. Málokdo by řekl. Že jsou to oči zabijáka. Spíš jemný pohled cudné dívky z dobré rodiny. Tedy, až na jeden malý detail. Na jiskry života v hloubi duhovky. Ty dívky z dobrých rodin, co vyrostly s flétnou u úst a vyšíváním v ruce, neměly. Byly jako stroje. Hezké na pohled a vevnitř prázdné a duté.
"Slečno, rád bych k Vám pronesl následující." Téměř se polekal, jak mu vlastní hlas zněl mrtvě a cize.
Hvězdooká jen pozvedla ostrou bradu na znamení toho, že se nebojí.
"To, co se stalo... Ona... Ehm... Politováníhodná událost je, jak si, doufám, dobře uvědomujete, Vaše vina. Apropo, cokoliv, co jste viděla a neměla, zůstane díky vaší indispozici jaksi... Mezi námi. A věřte, že kdybyste měla pocit, že působit mi potíže by mohlo být zábavné, zaručuji se Vám, že ona indispozice by mohla býti trvalá." Mluvil chladně a prakticky nezadrhával. Mluvil věčně. Popoháněl ho strach a svědomí spojené s touhou po moci a pomstychtivostí. Nenáviděl. A nenáviděl dlouho a hodně. "Ještě na jednu věc apeluji, milá slečno. Prosil bych aby jste ve vší diskrétnosti a pokud možno co nejrychleji opustila tento dům. Fakt, že jeho bývalá majitelka tu trpěla vrahy a jejich přátele ještě neznamená, že já budu stejný." Nespouštěl oči z těch dvou jisker. Vzplály mocnější a silnější než předtím. Mluvil z nich vzdor a zlodt. Dívka rozzlobeně uhodila sevřenou pěstí do kláves. Delikvent zbledl vzteky, ale než se zmohl na reakci, Hvězdooká zuřivě utekla pryč. Pokud ona bude paličatá, on taky! Otočil se na podpatku. Cestou potkal Agendeleria a hrubě do něj vrazil. Ten jenom upadl na podlahu a vykvikl jako štěně, když ho nakopali. Filippu ho náhle bylo líto. Drobný chlapec s rudými vlasy a tyrkysovýma očima se ošklivě uhodil o roh do hlavy. Když se dotknul týla, na rukou se mu ocitla jasně rudá tekutina. Delikvent se neuvěřitelně zastyděl za takovou surovost. Opatrně zvedl Kejklíře ze země a podpírajíc ho, kráčel pomalu do kuchyně k Vidomé.
Ta si tam zatím udělala menší laboratoř a zrovna strouhala do lektvaru kus sušené zmije.
"Ty." Filippův hlas už byl zase panovačný. Až moc, dalo by se říci. "Když bude ta malá mrška chtít mutantskou krev na hlas, za žádnou cenu jí nic takového nedávej. Nezaslouží si znovu svůj hlas."
Kdyby Kejklíř nebyl v bezvědomí, stoprocentně by se velmi divil i zlobil.
Vidomá se na Delikventa jen slepě usmála a opáčila:"Už není co dát."