Delikvent vetkl Fridě do vlasů poslední květinu. Bylo to nádherné dílo. Tedy... Krom toho, že celá ta nádhera byla jen kvůli smrti. Kvůli hloupé a pitomé smrti. Frida byla bledá. Bílá pleť a rudé vlasy ve spojení s barevnými květinami působily až magicky. Vypadala tak živě, jen vstát a otevřít pomněnkové oči a... Nemít rozřezané zápěstí a většinu své krve na koberci v salónku.
Našel Fridu když se jí šel zeptat, co si dá k večeři. Byla už dávno studená. Když ji viděl, omdlel. Našel ho až Falcon. S úsměvem ho budil. Měl velikou legraci z přítelova bezvědomí a ještě větší z Fridiny zbabělosti. Delikventovi se z něj zvedal žaludek.
"Hej, teplouši!" Budil ho Falcon.
"Mé jméno je Filippo." Odtušil Delikvent chladně. Jeho zelenomodré oči kmitaly po pokoji. Zlaté kudrny měl rozcuchané a vázanku nakřivo. Ležel na perském koberci. Na stejném koberci, který vypil veškerou Fridinu krev. Filippo se na místěě pozvracel.
Když mu pak Vidomá v kuchyni otírala obličej, cítil, jak mu z očí kanou slzy. Hodně ztratil. Ale na druhou stranu... Hodně získal. Zase byl svým vlastním pánem. Léta zbabělosti a utlačování konečně splatila svou daň a teď... Budou platit všichni, kdo v něj nevěřili. Jeho otec, matka, soudce, dokonce i ta malá mrcha, co zběhla od rodiny jako dítě. Všichni zaplatí krutou daň. Budou si ještě dlouho potom pamatovat, kdo byl Filippo Valentino Gastr!
Na tohle všechno Delikvent myslel, když zdobil Fridino tělo. Myslel na pomstu a usmíval se. Krůček po krůčku se stával pomstychtivějším a horším a nyní... Temnota v jeho duši neznala hranic. Mohl si najmout tisíce vrahů jako je Hvězdooká a... Počkat. Hvězdooká. Jako na povel se otočil k malé dívce za jeho zády. Přišla neslyšně jako laň, když jde pít a pozorovala ho hlubokýma očima zelenkavé barvy. Klidně by mohla být moje sestra. Pomyslel si. Možná ho slyšela mumlat, možná viděla ten úsměv. Ach ne! Ještě jednou se na ni roztržitě otočil a pak narovnal lem Fridiných šatů. Přicházeli ostatní. Vidomá se svým moudře slepým pohledem a Kejklíř láskyplně pohlížející na Falcona. Všichni teď stáli v zahradě nad mrtvou dívkou uloženou na hranici ze dřeva a květin. Vidomá přistoupila k nebožce a pronesla dlouhou modlitbu. Pak její čelo potřela mastí z levandule. Vzduch zavoněl. Magička odstoupila. Všichni upřeli zraky na Agendeleria. Měl upravenou oranžovou vázanku k rudé vestě a rusé vlasy rozcuchané jako ptáče fénixe. Pozvedl dlaně a ve vzduchu mezi nimi se začala vytvářet ohnivá koule. Chvíli ji zvětšoval a pak ji obřadně položil na Fridinu hruď, na místo, kde měla šlechtična srdce. Plamínky se okamžitě začaly rozbíhat po obvodu žil a tepen, jako když rozkvétá poupě. Kejklíř odstoupil od hranice a nechal oheň se rozhořet. Zvedl ruce nad hlavu a poslední lože slečny Von Leisonna zachvátil doslova výbuch plamenů. Agi chvíli čekal, než plameny spálí tělo. Pak začal ubírat na žáru. Ostatní stáli asi padesát metrů od něj. Možná to s tím vedrem opravdu trošku přehnal...
V domě se Znetvořená vzepjala v jedné velké křeči. Divoký sen z vlastního života za víčky a pach spáleného těla mrtvé v její mysli probudil jednu z nejhrozivější vzpomínek vůbec.
Tak skončil den jako malovaný, kdy svůj život opustila hraběnka Frida Antonie Bouvierre Von Leisonna.