Toto jest poslední vůle a testament Fridy Antonie Bouvierre Von Leisonna. Tuto závěť píšu při plném vědomí a zdravém rozumu i těle. Veškerý svůj movitý i nemovitý majetek, krom níže uvedeného, odkazují svému věrnému příteli  Filippu V. Gastrovi. Slečně Tristaně  Leonele Phelpsové odkazuji své letní sídlo v Leisonně, jejímu bratru Falconu Edwardu Phelpsovi odkazuji veškeré své lovecké vybavení, sedla a své jezdecké i kočárové koně. Své drahé sestře Arianě Beladonii Bouvierre Von Leisonna vzkazuji, že jí smrdí nohy a nic jí nedám a přeji si, aby jí to bylo doslovně vyřízeno.
Frida Antonie Bouvierre Von Leisonna
Svědci: Alan Bergovitz, notář a Agendelerio Malatnik, umělec

Frida si onu listinu znovu spokojeně přečetla a vložila do zažloutlé obálky. Tu položila k sobě na psací stůl a ujistila se, že ji neodnese průvan. Pro jistotu jí ještě zatížila jakousi knihou. Usedla před svůj poslední obraz. Šlo o velkolepý výjev světa, jež potkala ve spánku. Znetvořená tu měla dvě tváře. Jednu s jizvami a druhou půvabnou a mrtvolně bledou. Falcon se sokolím tělem natahoval spáry po své sestře a němá vražedkyně byla ve své maličkosti obrovská. Její přítel s plamenem v srdci chránil vše svým ohněm a Delikvent přikrýval spící Fridu dekou. Tohle byl opravdu divný sen. Pomyslela si. Ale co... Je dobré divné sny tvořit, dokud nejsou ovlivněny následky. Namočila štětec do krvavě rudé barvy a domalovala Vidomé v pozadí zorničky. Obraz byl hotov. Děsivý a podivný. Jeden kryje druhého a sám se ničí. Nebo je to naopak? S úsměvem pomyslela na větu, kterou pronesla Vidomá nad jejím předposledním obrazem. Divoké květině, jež rostla Znetvořené ze srdce a svými šlahouny prorůstala každým z nich. "Na odchod přišel čas. Odejdi, než budeš odejita." Zašeptala ta moudrá žena. Frida ta slova mnohokrát obrátila v mysli tam a zase zpátky a nakonec došla k jedinému názoru. Nechce utéct. Chce odejít. Odejít, než bude odejita. Podepsala své nejnovější dílo. Ještě jednou překontrolovala obálku pod těžkou knihou, usedla do křesla a s úsměvem si podřezala žíly vědoma toho, že na odchod už přišel čas.

Agendelerio jen marně přemýšlel, proč  po něm Frida chtěla podepsat závěť a převaloval se v krbu. Neznala ho. Mohl jí chtít klidně i zabít. A přesto po něm chtěla podepsat. Pohazoval si s rudým uhlíkem jako s hračkou. Převalil se na bok a stulil se do hromady hořícího dřeva. Pak usnul.

Hvězdooká seděla u lůžka s polomrtvou mutantkou. Poslouchala její dech. Byl mělký a nejistý. Hvězdookou děsila každá delší prodleva mezi výdechem a novým nádechem. Přemýšlela o příkazu, který dostala a nesplnila. Nikdy se nedozví, kdo chtěl Fridu zabít. Protože to prostě dělala pro kus žvance. Domluvy přes prostředníky, schůzky v tmavé uličce a s kápí. Kdyby mohla, vysvětlila by všem, že vlastně vůbec nechtěla. Ale nemluvila. Ráda by to alespoň napsala. Byla negramotná. Hloupá. Kdysi utekla od rodiny. Bohaté a vzdělané. Malé děvče uteklo do velkého světa. Ztratili se. Sešlo z cesty. Jeho duše se stala studnicí temnoty. A pak? Zabíjela z radosti i hladu.

Falcon škádlil svého sokola.  Přidržel mu u zobanu kus masa a když se po něm pták ohnal, ucukl. Chcechtal se tomu a neuvěřitelně se bavil. Neuvěřitelně.