Falcon Hvězdookou doslova svlékal očima. Cítila, jak v jeho mysli odložila blůzu. Kalhoty. Teď jí spadla i sametka z krku. Odvrátila zrak od odporně se šklebícího sokolníka. Ačkoliv měl dětsky modré oči a zvlněné tmavé vlasy Znetvořené, jeho obličej byl zlý a jedovatý. Zpupnost a arogance jeho výrazu jí byla protivná. Prohlédla na mrtvolně bledou tvář na lůžku a na Vidomou, která se točila okolo Znetvořené. Stříbrné vlasy měla zvlněné a dlouhé pod lopatky, kůži jako starý papír. Mléčné oči zíraly do neurčita, zatímco Vidomá míchala jakési byliny a lektvary. Komické. Pomyslela si Hvězdooká. Její jméno je Vidomá. Její vlastnost? Slepota. Vidomá se usmívala. Jako by věděla.
"Nevím, jestli přežije." Dodala a její hlas ševelil jako suché listí v korunách staletých stromů.
Hvězdooká hlasitě polkla. Bolelo ji potrhané hrdlo, které sice Vidomá také spravila, ale s poznámkou, že dokud Znetvořená nebude schopna poskytnout dost mutantské krve na léčení, zůstane vražedkyně němá. To jí tolik nevadilo. Neměla potřebu se vyjadřovat. Ale přesto... Bylo by příhodné, aby Znetvořená žila. Samozřejmě čistě z praktických důvodů. Jak jinak.
Do pokoje přišel Kejklíř. Na prstech pravé ruky mu tančily plamínky a láskyplně mu olizovaly dlaň. Usmál se na Hvězdookou a posadil se vedle ní na zem. Plamínky mu přeběhly po paži až na hlavu a usadily se ve vlasech.   Dívka otevřela ústa a chtěla ho pozdravit, ale neozvala se slova. Nic. Jen ticho. Otevírala ústa jako ryba na suchu. Smutně pohlédla  na špičky svých bot. Okopané a nepěkné. Jako všechno v jejím životě. Jako ona. Kejklíř ji něžně objal okolo ramen. Byl dobrý přítel, se kterém bylo i soucitné ticho příjemné. Agendelerio byl společenský tvor, ale o ženy moc zájmu nejevil. Byl spíše přítelem na život, než do postele. Vidomá se na ty dva usmála slepýma očima. Měla takový zvláštní pohled...
"To, čím žiješ, tě zahubí." Zašustil její hlas směrem ke dvojici. Hvězdooká i Kejklíř sebou trhli. Proč? Ví toho tolik? Straší je? Je to Vidomá. Nebo jen bylinkářka bez zraku?
Zatímco dvěma zoufalcům stuleným na zemi běhal mráz po zádech, Znetvořené se za víčky honila vzpomínka. Nebo sen? Maminka s tak modrýma očima. A plameny. Všude plameny. Zlí muži bez duše a s pochodněmi. Kouř sžírající plíce. Plačící Falcon jen v peřince. Veliké maminčiny oči na tváři nemluvněte. A život v jednom ohni. Řeřavé uhlíky spadající na holou kůži dívky v noční košilce. Sucho. Tak málo vody. Matka vracející se pro maličkou Alex, Falconovu prostřední sestřičku. Byly jí dva. Tmavé oči i vlásky v copáncích jak myší ocásky. Padlý trám ji uvěznil v ložnici spolu s otcem. Matka se vydala je zachránit a pak... Celý dům se poskládal v tanci jisker do sebe jako by byl z karet. Ta chvíle trvala roky. Ta chvíle, kdy se Julianne Phelpsová obětovala pro svou dceru a manžela. Kdy Tristana a Falcon ztratili v jeden den všechno. I sebe sama. Kdy Znetvořená začala nenávidět svou matku za to, že ji v těžké chvíli opustila a sebe, že nezahynula s ostatními.

"Má horečku." Zamračila se Frida, stojíc nad bledou tváří orosenou kapičkami potu. "Jako by hořela zevnitř."