Když vyřešily to, co měly, rozhodla se Znetvořená provést světlovlásku zahradou. Byla to spíš neudržovaná džungle plná pastí a zvěře, ale soubojnice už si v ní dávno našla a vyšlapala své cestičky. Ta, po které kráčely teď vedla od tisového křoví k altánu. Hvězdooká se jen marně snažila vybavit si stezku, kterou se sem dostala. Tahle spleť pěšin a pěšinek byla jeden obří hlavolam. Co teď? Myšlenky Hvězdooké si dávaly, ač to nerada přiznávala, jeden velký vyděšený závod. Co bude? Jde mě zabít? Oddělit od skupiny a zastřelit? Srdce měla až v krku. Znala tyhle praktiky. Párkrát jim unikla a párkrát je sama provozovala. Došly k altánku. Je to mutantka... Uvažovala drobná dívka. Je rychlejší než lidé, silnější. Je imunní vůči celkem slušné bolesti a o hlavu větší než já. A já se ani nedokážu bránit. Znetvořená si protáhla dlouhé prsty až to zakřupalo. Měla místo nehtů zahnuté drápky. Její mutace probíhala v souladu s kočičím genomem. Hvězdooká zatajila dech. Vykrvácí s rozedraným hrdlem. Jindy by obrnila svou mysl a bylo by jí to výsostně jedno. Ale teď... Jakýsi pocit nenaplnění jí svíral vnitřnosti. Jako by jí ke smrti chyběla ještě jedna položka na seznamu úkolů , co má splnit. Nový pocit. Bolestný. Velmi bolestný. Pohroužena do myšlenek slepě kráčela držena jistým stiskem za rameno. Nebyl bolestivě pevný, ani ochablý. Byl tak akorát. Přišly k rozpadlé besídce. Byla to spíše zbrojnice obrostlá planými růžemi. Voněla tu kůže sedel, nektar květů i koňské žíně. Hvězdooká zakopla o schod. Než stihla dát ruce před sebe, než stihla dopadnout, cosi měkkého a hřejivého ji zachytilo. Znetvořená ji pevně sevřela v náručí a němě jí zírala do očí. Zdálo se jí, že jsou v nich uvězněny slzy všech špatně probdělých nocí. A nebo... Ne. Jen odlesk slunce. Ano, tak to bude. Sluneční svit. Opatrně znovu postavila Hvězdookou na schod. Teď mohly klidně pohlížet jedna druhé do očí. Pomalu sjela rukama z dívčiných ramen až k pasu. I přes blůzu cítila měkké boky. Přistoupila ještě o krůček blíž. Teplo lidského těla jakoby volalo po doteku. Jejich nosy se téměř dotýkaly, oči v sobě četly a duše se hledaly. Posvátnost tohoto okamžiku jako by zvládla zastavit čas. Ptáci v houští přestali zpívat a ticho dodávalo onomu okamžiku na velkoleposti. A na nebezpečí. Uvědomila si Znetvořená přesně ve chvíli, kdy se proti oběma stojícím ženám vrhl obrovský pes. Mířil Hvězdooké na krční tepnu. Znetvořená se před ní vrhla, ale moc pomalu. Strhla zvíře ve skoku, takže vražedkyni stihlo potrhat bok. Soubojnice mu zaťala drápy i zuby do zad a otočila zvířecí pozornost na sebe. Nevnímala okolí. Nevnímala situaci. Jenom pokračovala v tisíckrát nacvičeném scénáři. Uhnout, zaútočit, zalomit, odrazit, neumdlévat. Uslyšela hlasité křupnutí své pažní kosti. Pod těžkými tlapami, které jí momentálně stály na hrudi a podstatě zhoršovaly dýchání prasklo nejedno žebro. Psu šla od huby krvavá pěna. Poškodila mu plíce. Tělo ji bolelo jako kdyby ji lámali v kole. Zavzlykala a znovu se vrhla do boje proti šelmě. Umně uhnula zubům, mířícím na její hrdlo. Převalila se přes zvíře a drápy mu začala párat krk. Krev byla všude. Těžko říct, čí bylo víc. Zrůda náhle uvadla. Vykrvácela. Bylo po boji. Znetvořená těžce oddychovala a nedokázala se přes bolest zvednout. Najednou zaslechla tichý sten. Pomalu se vzepřela na rukou a podívala se na krvavou spoušť okolo sebe. Když spatřila klubíčko krve choulící se v rudé trávě před altánem, z očí jí vytryskly slzy zoufalství.