Cítil své vlastní tělo otřásat se v křečích a vysychající oči od nemrkání ho pálily. Přes bolest a přes jistou ideu smrti stále cítil štěstí. Jakýsi euforický pocit znovunabytého života, který byl krátký, nicméně ne úplně špatný. Jeho emoce jako by prorazily neviditelnou hráz. Cítil bolest ze ztráty Hvězdooké a zároveň štěstí z Kejklířova polibku. Byl jemný, sladký, jako nadýchaný obláček. Připomínal mu, že ačkoliv společnost považovala jeho preference za kacířsky špatné, ve skutečnosti tak špatné nebyly. Co asi Agi dělá? Přeběhlo mu myslí.
"Zemřel." žena, která si libovala v jeho bolesti se zasmála. Ledově a s jakýmsi nechutným uspokojením. Četla mu myšlenky, jak jinak.
Tiše zásténal a chtělo se mu plakat. Jeho sladký malý a křehký poklad. To nemůže být pravda! Ona si vymýšlí! Samozřejmě, jak jinak...
"Chceš to vidět?" zavrněla jako kočka a zálibně si prohlížela vlastní nehty.
Není co, opakoval si v mysli, není co, ale před vypoulenýma očima už mu běžel obraz drobného tělíčka v rudé vestě a se zkrvavenou rukou. Úplně cítil každý pomalý výdech, který zkracoval tu maličkou vzdálenost mezi rudovlasým chlaocem a smrtí. Kdyby měl jak, věnoval by mu všechen svůj čas, dech, sílu i krev. Ale ani tak by toho nebylo mnoho. Tvář se mu stáhla do bolestné grimasy zarytého žalu, když pozoroval bílou pokožku zčernalou ohněm a blouznění v chlapcových očích.
"Bolí, že?" dívka zívla a vstala. Jen tak mimochodem mu tvrdým podpatkem rozšlápla zápěstí. Měl kosti jako z papíru.  "Kdopak bude další?" zazpívala s falešnou něhou, "co takhleee, co takhlee...," pobrukovala si, "co tvůj první mazlíček, Christian?"
Zamrazilo ho a jenom se děsil toho, co spatří nyní. Viděl jenom jak mladého chlapce chytlo několik můžu, nájemných vrahů, jako bývala Hvězdooká a pak... Kopance a rány, semtam nějaké bodnutí nožem. To, co pak z chlaoce zbylo na zemi byla jen příšerně poničená lidská skořápka, na kterou dopadal jarní deštík a vymýval jí sraženou krev z vlasů. Delikvent sice cítil bolest, ale ani zdaleka ne takovou, jaká ho sžírala v případě Agendeleria.
Spatřil poslední obraz. Zelené oči, vlasy jak paprsky měsíčního světla a drobné ruce. A oči pláčou, pláčou. Potřebovala ho a kdyby on nepopadl ten pitomý pohrabáč, tak... Mohla být živá. Možná nemá, ale mohla být živá. Jeho sestřička. Tak drobná a lehká, že měl chuť ji chránit vlastním tělem před celým světem. Když viděl Falconovo počínání s nebohým tělem, koloval mu žilami čistokrevný vztek. Skřípal zuby, ale už neměl sílu. Neměl sílu dál bojovat po tom, co všechno ztratil. A rozhodně v tom nebyl nevinně. Dýchal špatně a cítil několik polámaných žeber. Jed v jeho žilách byl rychlý a každým úderem srdce se šířil dál. Smrt byla na blízku a stačil jediný krůček, jediné škobrtnutí, aby jí skočil do náruče. Stěží pozvedl hlavu a se záští v hlase zašeptal:"Jste ubohá. Je mi vás vlastně líto. Celý život budete mocná, ale nikdy, nikdy nepoznáte to, co já. Že vás někdo upřímně miluje a vy jeho, že..." hlas se vytratil a hlava mu spadla. Zlaté kudrny rozprostřené okolo hubeného a teď i strhaného obličeje jako sluneční kotouč. Delikvent domluvil.