Falcon se téměř rozplynul a to, co po něm zbylo by se dalo zamést na hromádku a odnést se smetím. Nic než jen trocha popela. Stejně tak i tělo Hvězdooké. Nezbylo nic. Šaty i tělo se proměnily v popel, prach a uhlí. Kejklíř poklekl. Plakal by, kdyby mohl, plakal by. Jenomže to nešlo. Byl vyprahlý a cítil se stále hůř. Krev z otevřené rány pomalu unikala a s ní i život. Ani si nedal tu práci ránu zaškrtit. Jenom nechat teplou tekutinu kapat do trávy. Svalil se do důlku v zemi, do místa, kde spočinula jediná jeho spřízněná duše. Tulil se ke ztvrdlé hlíně. A choulil se do klubíčka. Stále cítil žár a teď i bolest. Už nehořelo okolí. Už jen on. A také jeho ptáček. Znovu to byl kolibřík. Váhavě usedl na zem a položil svou malou hlavičku na chlapcův nos. Ohnivé srdíčko v hrudi bušilo jako o závod. Korálkové oči němě pozorovaly umírajícího chlapce. Poprvé pocítil opravdový žár. Plameny ho skutečně pálily, ale neměl tu sílu bolesti vzdorovat. Jenom ležel a jeho vlastní krev mu máčela košili. Jeho tělo se otřásalo dušenými vzlyky suchého pláče a křečemi nepopsatelné bolesti. Jeho nitro jako by někdo pomalu trhal na maličké kousky. Nemohl dýchat. Dusil se tím pocitem.
Náhle uviděl před očima světlo. Ne, světlo ne. Bílou postavu s útlým pasem a dlouhým copem barvy stříbra.
"Ty žiješ?" zašeptal do ticha a jeho popraskané rty mu samotnému přišly jako starý papír.
Postava jen přikývla a poklekla k němu. Dala si jeho hlavu do klína a drobnými prsty mu čechrala vlasy. Hladila ho po tváři a držela za zdravou ruku. Bolest náhle ustala. Nebyla a neexistovala. Byli jen on, Hvězdooká a kolibřík. Usmál se na ni a ona úsměv opětovala. Už si nemyslel, že umírá. S láskou hleděl do hlubokých očí, studánek utajené bolesti a žalu. Znal je. A měl je tak hrozně rád. Nechal ji, aby se dotkla zmrzačeného pahýlu. Oheň už přepálil i tu poslední kůži pojící jeho uťaté předloktí s tělem. Kejklíř bez ruky... Pomyslel si. To by byla legrační věc. Třeba se naučím žonglování nohou. Ano, to určitě půjde.
"Co myslíš?" zašeptal nahlas a oči se mu přivřely. Znovu přikývla a lehla si vedle něj. Jako tu noc, kdy po něm na trhu házeli stará jablka, když mu upadl míček. Vzala ho někam sem, do hloubi obrovských Fridiných pozemků. Jedli ta méně ošklivá z jablek, smáli se a když přišla ranní rosa a zima, ona se k němu přitulila. Hřáli se navzájem a poslouchali tlukot srdce toho druhého. Zavřel oči a spatřil Delikventa. Usmíval se na něj a velmi mile cosi říkal. Agi mu nerozuměl, ale byl šťastný, že na něj mluví. Cítil, že usíná. Cítil i to, že oheň hasne. Najednou byl klidný. Vyrovnaný. Naposledy se usmál na Delikventa a na Hvězdookou. Pak plameny uhasly navždy. Kejklíř tiše a pokojně vykrvácel s nádhernou halucinací za víčky. I kolibřík uhasl. Ještě několikrát zatřepotal křídly a zapískal a pak ho vítr rozfoukal na pár jisker. Jinak nic.