Hvězdooká pomalu procitla. Cítila silnou bolest na pravém spánku a v ústech kovovou pachuť krve. Ležela pevně přivázaná k posteli s nebesy. Čekala na poslední ránu. Ránu z milosti. Místo toho přišlo pohlazení. Jemné, snad až váhavé. Znetvořená klečela u lůžka. Na rukou měla krev Hvězdooké a v očích onen smutný plamen žalu. Prohlížela si tu raněnou dívku a v duchu Falconovi spílala i děkovala zároveň. Koneckonců, kdyby ji neuhodil, už by tu dávno nebyla. Zelené oči té dívky byly jako teplý letní den v lese. Možná byly uzavřené a tajemné, ale zároveň nádherné a ne úplně studené. Bílé vlasy měla Hvězdooká hebké a dlouhé po pás. Znetvořená jí je rozpletla, zatímco byla v bezvědomí a pečlivě rozčesala. Sama nevěděla proč. Co si pamatovala, v Aréně se o ni nikdo takhle nestaral. Na bolest pomohla levná kořalka a mutace, zlámané kosti tam odjakživa rovnala jedna z Vidomých. Vždycky narychlo a hrubě. Žádná pohlazení a opečovávání. Narazil vás zlobr na stěnu tak, že máte místo hrudníku kaši? Vaše smůla. Jste mutanti, tak si nestěžujte a koukejte urychlit hojení! Ale tohle nebyl mutant. Byla to obyčejná lidská dívka. Nepřirozeně krásná, ale lidská. Žádné mutace, žádná magie. Jen čisté umění pronajmout své svědomí, duši a zbraně za kus chleba. Znetvořená si s hrdostí prohlédla ošetřené čelo, na kterém ještě před půl hodinou zela rozšklebená rána. Uměla by to zašít tak, aby tam zůstala jen tenká bílá linka. Ale ani to by tomuto jemnému obličeji nesedlo. Udělala něco daleko účinnějšího. Špičatými a ostrými zuby, které díky změnám do Arény měla, si umně roztrhla zápěstí a nechala pár kapek své černé krve smáčet dívčino zranění. To se jen tiše zacelilo a Znetvořené se na obličeji objevil rychle se hojící šrám. Tohle byla velmi nebezpečná magie. Přenášení zranění a bolesti. Soubojnická krev vysála bolest z daného objektu a předala ji svému majiteli. Mnohdy se stávalo, že nějaký mutant tuto magii provozoval a dostatečně si neprověřil zranění svého objektu. To se pak přeneslo třeba i vnitřní krvácení a ačkoliv mutace dávaly tkáni neobvyklou sílu se hojit, léčitel zraněním  podlehl. Znetvořená dobře znala rizika a bylo jí to jedno. Prostě přejala co šlo a její tělo si s tím už nějak poradilo.

"Není to rozumné. Prostě to neuděláš." Hvězdooké zněl v hlavě hlas jejího jediného a zároveň i nejlepšího přítele. Navzdory tomu, že každý očekával nejlepšího přítele vražedkyně také jako vraha, byl to kejklíř. Na trhu žongloval s jablky, uměl rozpojit tři pevné kovové kruhy a vládl ohni. Ne, že by ho jenom polykal a plival. On mu prostě vládl. Když při jedné hospodské potyčce spadl do krbu, jenom se zvedl a oprášil. Dokonce i jeho oblečení bylo v pořádku a lehce vonělo dřevěným uhlím. Jmenoval se Agendelerio, ale nikdo mu neřekl jinak, než prostě Kejklíř. Hvězdooká byla jeho nejlepší přítelkyní a ochranitelkou. Byl jí oddaný a možná proto by teď i podpálil Fridin dům, jen aby svou kamarádku zachránil, kdyby na něj nezaútočila hora peří a drápů s ostrým zobanem. Falconův sokol byl dobrý ochránce, a to dokonce i proti silné magii tvora, co ovládá jeden z živlů.