Bledá stehna a bílý šat od hlíny a krve. Zprzněné dívčí tělo. Agendelerio jen pomalu sledoval celý výjev a snažil se jej pochopit. Marně. Rudá. Ne ohnivá. Rubínově rudá. To je krev. A bílá, to je... To je kůže osoby co přece zná, to... To není možné a potom. Potom ten člověk... Člověk a jeho sokol, to je... To je přeci Falcon! Kejklíř upřel svůj zrak na Falcona. Jeho oči už neměly barvu akvamarínů. Byly rudé. Sledoval jeho stažené kalhoty a odhalené tělo. Vztek a zášť proudící jeho tělem byly nesnesitelné. V životě nezažil něco takového. Jeho vlasy vzplanuly plamenem tak horkým, že místo obvyklé oranžové zmodraly. Většina květin v okolí se rozpadala na popílek a zem začala praskat.
"Já - já... To není jak myslíš." Falcon se snažil překřičet hukot plamenů a v ústech měl náhle sucho. Už neviděl drobného hošíka, kterého nedávno pokloval jeho sokol. Viděl zrůdu. Ohnivé monstrum. Tušil, že není úniku, ale rozhodl se bojovat. Chtěl být hoden své paní. Chtěl její uznání. Chtěl aby před ním ostatní padali na kolena, včetně Fridy. A jestliže tento tvor nepadne na kolena, alespoň s ním bude mít dost práce, protože on Falcon se nezalekne! Popadl svůj meč a vztyčil se. Byl větší než kejklíř, starší. Měl větší sílu ve svalech, měl sokola, jenom zrovna neovládal jeden ze čtyř živlů. I jeho sokol se vzchopil. Vznesl se do výšky a roztáhl pařáty. Zakvílel a... Do cesty se mu postavil druhý pták stejně velký, stejně silný, s tím rozdílem, že hořící. Agendeleriův kolibřík se spolu s hněvem svého stvořitele zvětšil a vrhl se na dravce. Obyčejný pták se jen zatřepotal a explodoval v oblaku jisker. Jeho malé tělíčko nemělo proti létající plazmě žádnou šanci.  Okolím zavanula vůně pečeného kuřete. Nebo spíše dravce. Falcon o krok ucouvl. Před nesnesitelným žárem a zaclonil si oči. Bál se, příšerně se bál, ale nechtěl, aby se mu paní smála. Možná ho znovu vzkřísí. Ona má tu moc. Určitě. Má velikou, velikou moc. Chtěl se pokřižovat, ale paní by to beztak přišlo hloupé. Bůh na něj určitě dávno zanevřel. A co je mu po tom! On bohy nepotřebuje. Jsou k ničemu. Nadechl se. Vzduch byl horký a třepotal se, pálil v plicích. Rozběhl se proti Agendeleriovi a roztočil zbraň. Cítil odporné vedro lezoucí mu do očí. Za košili. Do úst. Všude. Rozpřáhl se a ťal. Čepel se po doteku chlapcovy kůže začala tavit, ale pohyb byl dost rychlý na to, aby zbraň způsobila škodu. Kejklířovo levé předloktí viselo chromě na vlásku. Téměř vůbec ne. Krev prýštila z rány a bublala varem. Byla horká, tak horká, že na místech, kde pocákala Falconovu tvář, zůstaly veliké puchýře. Horko bylo všudypřítomné. Besídka už dávno vzdávala hold nebi velikým sloupcem dýmu, popela a jisker. Co bylo dříve bílé zčernalo, co tekuté se vypařili a co živé, zemřelo. Falcon odhodil jílec meče. Už byl k ničemu a s úděsem pozoroval Agendeleria. Co si to nalhával... Nikdo ho nevzkřísí, pro nikho nic neznamená. Zradil svou sestru, která pro něj obětovala život, ženu co jim oběma život zachránila i dívku, kterou najal na špinavou práci, co sám dělat nechtěl. Teď bude pykat za své hříchy. Polkl neexistující slinu a upřel své dětsky modré oči na rozžhaveného nepřítele. Pak ho objal.