Vesele poskakovala pěšinou a voněla ke kytičkám. Hvězdooká žila. Už zas. Na sobě měla jenom rozedranou noční košili ve které zemřela, a tak se vydala hledat něco na sebe. Ta cesta, kterou nyní směřovala, vedla k altánku. Tím si byla jista, protože už tudy jednou šla. Voněl tu šeřík, lemující stezku vybíhající z tisového houští. Energicky přeskakovala kořeny prastarých keřů a piruetami se vyhýbala větvím. Byla lehká jako víla. Bílé vlasy stále umazané od hlíny za ní vlály jako mlžný závoj a svalnaté tělo s bledou pokožkou na sluníčku svítilo jak mramor. Byla jí vidět každá jemná žilka a každá drobná jizvička, ale i tak nebo snad právě proto byla naprosto dechberoucí.
Altán stál v zahradě poblíž domu, stejný, jako si ho pamatovala. Stejně smutný a děsivý. Na západním schodu ještě stále byla zaschlá a nyní hnědá krev. Její, jak jinak. Kdyby byla mutantská, byla by černá. Smutně pohlédla na různobarevné skvrny v okolí besídky. Na jedné z květin ještě stále byly drobné kapičky krve Znetvořené a vytvářely na ní jakýsi vzorek, který  mívaly cizokrajné šelmy připomínající obrovité kočky. Mlčky potlačila vzlyky a vstoupila do altánku. Bylo tu bidýlko pro Falconova Sokola, sedla a hlavně lovecká výbava. S úlevou si natáhla pevné kalhoty a mužskou kazajku. Znovu nabyla jistoty, když za pasem a v botě ucítila ono známé tlačení zbraně. Nakonec si nasadila klobouček s bažantím pírkem žertovně nakřivo a zasmála se tomu.
Náhle zaslechla ve křoví jakýsi zvuk. Srnka? Pták? Zajíc? Otočila se po šramotu. Ten ustal a ozval se znovu za jejími zády. Chvíli se motala jako káča poháněná bičem. Přes slunce táhly bouřkové mraky. Ptactvo utichlo stejně, jako v onu inkriminovanou chvilku. Tiše čekala na útok z jakékoliv strany. Jako tenkrát, samozřejmě. Teď slyšela jen vlastní tep. Na její vkus až příliš hlasitý. Buch, buch, buch... Znovu se ozval šelest keřů. Otočila se velmi rychle. Dost rychle na to, aby zahlédla postavu v kápi. Instinktivně sjela rukou k jílci malého mečíku, co měla za pasem. Neviděla neznámému do tváře a to jí znervózňovalo. Postava se přiblížila.
"Co tu chcete?" Hvězdooká promluvila a vlastní hlas jí překvapil. Už nebyla němá. Teď už ne.
"Zajímavá proměna, že? Nenapadlo by mě, že tak málo mutantské krve v oběhu zvrátí jistou smrt." Hvězdooká ten hlas znala. Znala ho až moc dobře, ale nemohla si vzpomenout odkud. Úplně cítila, jak stojí v labyrintu paměti, ale nedokázala si ho spojit s osobou. Byl podivný, byl jako... Jako co byl?
"Já se vás nebojím." Prohlásila kamenně."
"Ale ano, bojíš, maličká. Bojíš, protože není úniku."
"Já budu bojovat." Procedila dívka mezi zuby.
"Tak to zkus." Teď byl onen hlas jako máslo. Měkké a povolné máslo hladící drsný chléb.
Hvězdooká neváhala. Vytáhla pomenší vrhací dýku zpoza opasku a umným pohybem zápěstí ji poslala srdci neznámé osoby vstříc. Zasáhla, ale netrefila. Ostří jenom proletělo kápí a zabodlo se do kmene za ní. Hvězdooká zděšeně poodstoupila.
"Víš... Na mne máš až moc primitivní zbraně." Postava se zachechtala a v návalu smíchu zaklonila hlavu. Kápě sklouzla a nebylo pochybu.
"Vy?" Vražedkyně byla jako zkoprnělá.
"Nastal čas tvého konce, má milá." Postava se hrozivé zachechtala a oblohu rozťal blesk.