"Ahoj, moc rád tě vidím!" Agendelerio se dnes objevil už po několikáté a červenal se. "Jen mě tak napadlo... Máš rád květiny? Já... Přinesl jsem ti růži. Pro radost, samozřejmě." Upřímnýma očima hleděl na Delikventa na verandě a podával mu bílý květ. Ten mu úsměv na vyhublé a ztrhané tváři opětoval a kvítko přijal.
"Děkuji ti." Zašeptal slabě. Výjimečně to tak i myslel.
"Neviděl jsi... Ehm... Hvězdookou? Je pryč už dlouho a já se začínám bát."
"Víš, Falcon jí zabil." Řekl by Filippo, kdyby mohl. Jenže nemohl, takže místo toho jen hlesnul:"Asi chce někde přemýšlet o samotě." A zase se usmál. Neupřímně. Což za něj ostatně dělaly brusinky v nějakém bylinném lektvaru.
"Asi ano." Nervózní smích. Ten chlapec se opravdu bál. "A... Víš, ještě jedna věc... Já..." Chvilku koktal a pak na Delikventa upřel svá akvamarínová kukadla. Vypadal jako malinké štěně. Chvíli otálel, snad že se hádal sám se sebou a pak... Pak to udělal. To, co chtěl udělat už dávno, ale neměl odvahu. Lehce políbil Filippa na tvář. Jen náznakem se ho dotkl rty. Kdyby totiž už nebylo kdy, byl by velmi nerad, aby pravda zůstala skryta.
Zatímco Delikvent jen ohromeně mlčel, chlapec se odtáhl a odešel. Kvapně, trhaně. Téměř utíkal. Delikvent věděl, co dělá. Hledá svou přítelkyni a utíká před pravdou. Znal ten pocit. A znal tu slast, co mu předcházela. Myslel na to, co Agendelerio asi dělá. Představoval si plamínky rudého ohně jak mu olizují útlé ruce. O tom mladíkovi se dalo říci s jistotou jediné. Byl krásný. Vlastně nejen to. Byl i věrný a hodný. A kouzelný. Doslova. Přemýšlel, proč ten letmý polibek. Svádí ho? Vysmívá se mu tím za jeho minulost? Nebo prostě jen vyjádřil svůj názor dříve, než on ,Filippo, zemře? Těžko říci. Kdyby se jeho tělesný stav nezhoršil natolik, že přestával cítit ruce, držel by ho u sebe déle. Ale teď? Když ochroml na nohy, vyrovnal se s tím. Seděl nad svým cemballem a brnkal etudy. Občas hrál menuety a komponoval. Od chvíle, kdy mu i vlastní prsty začaly být cizí, byl ztracený. Nemohl psát básně, nemohl hrát ani na flétnu a krmila ho Vidomá. Stále se snažila mu nějak pomoci, takže každý večer našel na podnosu s léky novou lahvičku s podivnou tekutinou uvnitř, ale nic nezabíralo. Ráno ho z postele musel zvedat Falcon. Několikrát ho pro legraci shodil z křesla a odešel. Filippu z toho bylo smutno. Jednou ho našel plamenný chlapec ležet na podlaze v knihovně. Delikvent se snažil doplazit ke křeslu, ale jeho paralýza mu v tom úspěšně bránila. Agi ho tenkrát jemně zvedl a pomohl mu. Byl slabý, nebyl přivyklý těžké práci, takže mu to muselo dát velmi zabrat, ale učinil tak s úsměvem a bez námitek. Pak si s Filippem ještě dlouhé hodiny četl knihy a snažil se chovat mile. Na to všechno teď Delikvent vzpomínal, zatímco pozoroval rudou vestičku mezi zelenými keři. Zapomínal na Christophera a čím větší získával odstup, tím víc sílilo jeho podezření, že onen, nyní chladný, vztah vlastně vůbec vztahem nebyl a co se intrik týče, zapletl se do nich ještě daleko dříve, než tušil.