Otevírala oči. Pomalu a stěží. Padala jí do nich hlína.  Někdo ji zahrabal. Byla dezorientovaná a bála se. Tak příšerně, příšerně sama. Myslela, že je to konec. Že už dávno byl konec a nelze nic zvrátit. Cosi jí nutilo dostat se pryč. Znovu do života. Koneckonců, jednou už zemřela a druhou šanci si nenechá zkazit hlínou. Snažila se hrabat. Zeminu měla všude, ve vlasech, v očích, ústech, i za zlámanými nehty. Nedala se. Půda byla tvrdá a hlavně... Všude stejná. Stejně tmavá. Nikde žádné cedule jako třeba "nahoře, deset minut hrabání tam" nebo "dole, do pekla už jenom krok". Tíha, co jí ležela na těle ji téměř drtila kosti, ale už se nebála. Znovu začala hrabat. Místo prstů jí zbyly jen zkrvavené pahýly.  Chtělo se jí omdlít. Nevzdá se! Teď ne. Ještě není čas.  V zemině cosi zachytila. Bylo to jako provázek, nebo... Hrome, byl to kořen! Sice netušila, jak, ale na té hromadě hlíny něco rostlo. A kde jsou kořeny, je i květina. A kde je květina... Ani si nepřipouštěla tu slastnou představu modré oblohy. Táhla se za kořeny  jak nešťastník na poušti za vodou. Až pomalu jí docházelo, že má hrozný hlad. Myslela, že přijde i žízeň, ale půda byla vlhká. Drobné kapičky vody jí chladily po celém těle. A ona se hrabala znovu na svět. Chtěla žít, ach, ano, a moc! Kořeny se začaly splétat do silnějších. Táhla se po rostlině a doufala v novou naději. Hlína už nebyla tak tvrdá a už se jí ani nedýchalo tak špatně. S odporem rozmáčkla krtonožku. Brouk se s hnusným křupnutím odebral k pánu. Velké kořeny se začaly znovu slévat v jednu tlustou věc a tou byl... Ach ano! Stonek!
Nechápala jak, ale unikla z vlastního hrobu. Znovu dýchala čistý vzduch, cítila v něm vůni květin, a slyšela ptáky. To byly znaky života. Života, který ztratila a znovu nalezla. Přes to všechno, co se odehrálo, se cítila nesmírně šťastná. Pohlédla na zničenou růži. Její okvětní plátky byly sněžně bílé a sladce voněla. Téměř pohádkově. Lehce přihrábla půdu okolo květiny a doufala, že ji moc nepoškodila. Bylo by toho škoda! Ještě štěstí, že Falcon si s kopáním hrobu starosti nedělal. Neuložil jí ani hluboko, ani moc neudusal hlínu. Zvonivě se rozesmála, ačkoliv měla v ústech stále ještě zrnka písku. Z čisté radosti si utrhla pár lesních jahod a zajedla je malinami z nedalekého keře. Znovu na světě a živá. Ulehla do trávy a pozorovala oblaka. Byla jako veliké balóny. Jeden připomínal dům, druhý koně a třetí... Třetí vypadal jako dvě dívky, které... Palčivá bolest na hrudi. Tak takhle bolí zlomené srdce, pomyslela si. Mrak se mezitím rozplynul v nikdy nekončícím polibku dvou postav. Nebo to byla spíš loď? To bylo jedno. Mraky a vzpomínky plynuly. To první povznášelo. To druhé působilo jen bolest. Bezstarostnou náladu ale brzy vystřídaly obavy, strach, smutek, panika a otázky. Hlavně ty otázky. Na málokterou nebyla odpověď. Ale jedna byla obzvláště podivná. Proč se kouká na mraky, když přeci umřela? Zamrkala a vstala. Jestli už nic, tak alespoň zjistí odpověď.