Byl zmatený. Skoro nemluvil. Silná dávka bylin a šoku udělala z Delikventa jen vyzáblou trosku sedící v křesle s dekou na kolenou. Zíral do prázdna a téměř nejedl. Před očima měl umírající Hvězdookou, její pohled, kukuč štvané zvěře, která byla zvyklá štvát. Když na něj promluvili, cukl sebou, jako by se probudil že sna. Z toho nekonečného sna, kde Hvězdooká umírala znovu. Její bílá pleť a vlasy, zavřené oči a bezvládné tělíčko v bezvědomí. Neochránil jí. A přece to Znetvořené dlužil. Nebo nejen jí?
"Krásné ráno vinšuji, neviděls tady někde mou přítelkyni? Už jsem ji asi tak čtyři dny neviděl. Občas si někam zaleze, když chce být sama, ale čtyři dny v kuse je rekord." Kejklíř se na něj díval  naivním pohledem neznalých. Jako dítě, co stále věří v dobro. Koneckonců, on vlastně ještě byl dítě. Mohlo mu být nanejvýš šestnáct.
"Ne, neviděl. Myslím, že bude v pořádku." Odpověděla Filippova ústa sama od sebe. Chtěl říct něco úplně jiného, ale nešlo to. Chtěl Agendeleriovi říct pravdu, ale jeho jazyk neposlouchal. A ten hoch se chodil ptát. Naivně a často. Býval ve tvářích růžový, jako by se snad styděl a upíral na Delikventa ty své oči jako dva akvamaríny.
"No nic, nevadí. Možná má práci." Chlapec jen zlehka odhopkal pryč do zahrady. Bavilo ho potulovat se okolo sídla a prohrávat si se slunečními paprsky za pomoci lupy.

Vidomá chodila Delikventovi měnit obklady a dávala mu odvary bylin. Také se mu dlouze dívala do očí a často teď měnila ty své. Chtěl jí do obličeje vykřičet všechny své emoce, ale nemohl. Teď chápal, jak jen se musela cítit Hvězdooká. Po bylinných nápojích mu bylo často špatně. Vyzvracel vše co snědl a nespal. Pronásledovaly ho noční děsy. Snažil se nalézt klíč k vlastnímu tělu, jeho jazyku a mimice, ale nacházel jen bolest hlavy. Skoro nechodil. Jeho klouby byly jako nabodané noži a pronásledovala ho závrať. Proto jen seděl v křesle a připomínal torzo sebe sama. Byl vyzáblý a slabý. Den ode dne se cítil hůř a den ode dne byl ochotnější a svolnější. Ztrácel chuť bojovat. Vzdal se. Christopherovy oči už v jeho mysli nebyly tak krásné, ani barevné, tvář Znetvořené už nebyla tak milá. Všechno bledlo a ztrácelo se ve veliké mlze otupělosti.

Jediný Falcon si vedl skvěle. Chodil za Vidomou. Neměla nad ním žádnou moc. Byl silný a zároveň nebezpečný. Filippo ho několikrát viděl, když pomáhal Vidomé s lektvary a s podnosy plnými jídla. Stačilo mu jenom zahlédnout tu siluetu a rozklepal se. Ale Falcon se choval překvapivě mile. Nevysmíval se mu. Nemučil ho. Delikvent už pomalu začínal pochybovat, zda se to celé stalo. Připomínala mu to jedna jediná věc. Než se vrhl tak nešťastně malé vražedkyni na pomoc, sáhl po pohrabáči. Bohužel ho chytl za rozpálený konec a v dlani teď skrýval bílou jizvu ve tvaru háku. Byla to jediná připomínka toho, že před čtyřmi dny se Hvězdooká jen tak nevypařila a v zahradě pod šeříkovými keři zřejmě nebude zakopaný pes. Delikvent si prohlížel šrám a chtěl plakat. Leč, jediné, co si přivodil byla místo slz silná migréna.