Díval se jí do očí. Tentokrát nebyly mléčné. Ona... Měla zorničky. Opravdové zorničky. A duhovky zbarvené jako ty jeho. Nebo to byly oči Hvězdooké? Počkat... Hvězdooká, ona-
"Filippo, soustřeď se! Nic se neděje, vše je v pořádku. Ano?"
Její hlas nebyl ani trochu suchý. Byl silnější. O dost silnější, než když ji poznal poprvé.
Patřila k řádu Vidomých. Něco mezi kněžkou a čarodějnicí. Vidomí pracovali ve špitálech, ale i u panských dvorů. Znali všechny léčivé byliny, věci v lidském těle a zvládali číst budoucnost.
A pak tu byla druhá strana mince. Vidomí, kteří sklouzli k temné moci. Neléčili, ale znalostmi se rovnali těm ostatním. Říkali si Zaslepení. Ne proto, že by neviděli, nebo ztratili schopnost věštby. Oni ztratili schopnost víry. Běžný Vidomý uměl vidět bez očí. On cítil. Jeho okolí k němu hovořilo jakýmsi niterním hlasem. Každý kámen, list. Dřevo. A všechno mělo jiný zvuk. Zaslepení tuto schopnost ztratili. Odstřihli své pouto s přírodou a tím pádem ji museli vnímat jinak. Ano, byla mocná magie, která umožňovala prakticky totéž, ale byla velmi, velmi složitá.
Delikvent sebou trhl. Vidomá na něj zírala svým pohledem bez ničeho. Oči bílé, snad jen trochu začervenalé v koutcích. Bůhvíjak dopravila Filippa do pokoje pro hosty. Žádná krev, žádné mrtvé vražedkyně. Jenom on, Vidomá a vůně lékořice. Jeho mysl se znovu pokusila vzpomenout si na předchozí hodiny a vyvolat v sobě jakousi reakci. Pravděpodobně zděšení. Nic. Prázdno, jako když hledáte uhlí ve vymetených kamnech. Otřásl se.
"Zmrazila jsem ti emoce, víš? Nebude to tak hrozné." Vidomá se při řeči usmívala.
"A... On?" Vzpomínka na Falcona, který využil smrti své sestry jen k tomu, aby se stal zrůdou byla i tak dost silná.
"Uklidnila jsem ho. Po přeměně v mutanta je agresivní chování běžné. Měla jsem na něj dávat větší pozor." Mluvila nezaujatě. Jako by tu právě nikdo nezemřel, ani nezneuctil památku mrtvé.
"Vy... Jste o tom věděla?! Jak jste mohla?!" Delikvent měl v očích už zase slzy.
"Ta dívka... Je mrtvá. Nešlo už nic dělat." Pokračovala dál, jako by mluvila o tom, že na trhu měli ryby.
"Proč?"
"Měla místo srdce kaši."
"Proč jste ho nechala?!"
"Jsi v šoku. Uklidni se."
Ta žena byla náhle tak hrozně krutá. Delikvent si pamatoval, jak ji přivedl. Když Znetvořená umírala. Napadl ji psí démon, kterého zabila, ale když chtěla zachránit i Hvězdookou, zemřela. On ji tenkrát našel. On našel nebesky krásnou dívku v náručí zkrvavené bojovnice. Běžel pro jediného lékaře, kterého znal. Pro Vidomou z Arény. Ona pracovala s mutanty a zachraňovala jim kůži. Ona byla něco jako jejich matka. Ten den s ním spěchala za oběma dívkami. S ním, s odpadlíkem společnosti a špínou, která se vyhnula vykleštění jen díky bohaté famílii. Byl jí tak vděčný. A teď ji tak nenáviděl, že selhala. Všechno zoufalství z  nedávno minulých okamžiků, strach a beznaděj se v něm měnily v jedinou emoci. Vztek. Chtěl po ní vrhnout třeba svícen, ale byl hrozně slabý. To ty byliny. Určitě ty byliny. Ještě by mluvil, ještě by vzpomínal, ale začaly se mu klížit oči a než se nadál, spadla mu hlava.