Hvězdooká pohlížela na oblohu nad sebou. Byla noc a všichni spali. Někteří z nich věčně, našeptávalo jí tisíckrát zlomené srdce. Poslouchala tichý dech každého přeživšího, když se plížila okolo ložnic ostatních. Slyšela Falconovo chrochtání. Ježily se jí z něj chlupy po celém těle. Také tiché oddychy Vidomé, lehké jako vánek nad vřesovišti. Nakonec dech Delikventův. Chvílemi se dusil. Možná slzami a vzlyky, možná jen nočním děsem. Měla pocit, že nenávist je to, co by bylo vhodné k němu cítit. Ale... Nešlo jí to. Snad lítost, soucit... Těžko říct, jak by to nazvala. Chtěla nahlédnout do pokoje, jestli je Delikvent v pořádku. Jako kdyby kontrolovala mladšího brášku. Neudělala to. Teď už nechtěla riskovat. Naposledy. Už ne.
Znovu si prohlédla třpytivé nebe nad sebou. Každá hvězda je životem jednoho člověka, říkávala její babička. Každá hvězda představuje jeden osud. A když ji uvidíš padat, to znamená, že něčí pohár osudu se naplnil a přetekl. Že dožil a jeho hvězda zhasne a spadne. Dávno, dávno tomu, co spadla hvězda oné staré dámy.
Má hvězda je určitě už temná a studená. Brzy, brzičko spadne, Hvězdooká se usmála. Pak se podívala pod sebe. Dvacet metrů? Víc? No, koho by to teď zajímalo. Každopádně, dolů to bude hezký sešup. Stála na vrcholu věže, co dominovala západnímu křídlu Fridina domu. Vzpomínala, jak sem přišla. Přišla zabít. A za co? Dostala za to silný hovězí vývar a zlatou minci. To bylo vše. Ale ona měla hlad. Tak strašný, ukrutný hlad, že by klidně mučila novorozence jen pro kůrku chleba. A pak se objevil stín. Stín v kápi. Sama si nemohla vzpomenout na stínův hlas, ani zda to byla žena či muž. Ten večer, kdy se zavázala k uvolnění jistého majetku byl jedno veliké dèja vu. Druhého dne ráno se vzbudila v maštali. Jen co ze sebe vyklepala slámu, vydala se k Fridinu sídlu. Co se práce týkalo, nikdy nic neodkládala. Protože hvězdy nečekaly. Hvězdy hasly. Když hvězda zhasla, ale nespadla, babička říkávala, že člověk ztratí duši. Stane se přízrakem, atrapou všeho kdysi krásného. Pak je smrt vysvobozením. Neměla duši, smutně se honilo svetlovlásce hlavou. Znetvořená. Její hvězda byla dávno černá, ale ona žila. Snad to bylo vysvobození. Její smrt. Snad je jí teď v zahradě dobře. Kejklíř ji nespálil. Falcon ji jenom zahrabal pod starý strom. Ten brzy proroste jejím tělem a ona se vrátí v podobě stromu. Hezké pro věřící, smutné pro lidi bez naděje. Ona se nevrátí. Její duše zemřela v aréně, její mysl v bělovlásčiných očích a její srdce v křeči a strachu. Už nebude. To, co zbylo, sežerou červi a čas. Žádný návrat. Ten strom možná hezky poroste, protože bude hnojen jejími boky, ňadry, tvářemi... Ale nikdy nebude mít její osobnost, ani ten zvláštní žal v pohledu. Nikdy mu nepůjde zašeptat to, co se honí myslí jen bezbožníkům, delikventům a bláznům, co si myslí na stejné pohlaví. Vyznat stromu lásku? To těžko. Hvězdooká se němě zasmála té představě. No, lepší než plakat. Ještě jednou se podívala nad sebe. Nebe rozčísla světelná čára, když hvězda spadla do propasti zapomnění. Byl čas.