V temnotě osamělých chodeb čpěla zatuchlina.  Hvězdooká tiše kráčela po starém schodišti. Bílé vlasy sepjaté do copu.  Kdysi rudý koberec zašel špínou, uprostřed byl prošlapán. Těžké závěsy se snoubily s prachem. Někde v horních pokojích bylo slyšet škrábání pera po papíře.  Byla tam.  Čekala?  Těžko říci.  Možná ano.  Musela s tím přeci počítat. Jednou ji bude nutno odstranit kvůli majetkovému vyrovnání.  Teď namočila pero do kalamáře.  Co píše?  Závěť? Asi.
Ve svém pokoji se Frida hrbila nad stolem a skutečně psala. Ovšem nikoli závěť. Psala si své sny,  aby je pak mohla malovat.  Delikvent přihlížel. Nelíbilo se mu, že je delikventem, nicméně fakt,  že byl nalezen s cizím mužem ve vztahu...  Minimálně přespříliš sblíženém, byl nezvratný důkaz jeho vyšinutosti. Zlatavé kudrny mu sklouzly do očí. Potřásl hlavou a četl Fridě přes rameno.  Ta psala klidně dál. Bylo jí dvacet pět. Dávno měla mít děti. Místo toho chodila nezřídkakdy oblečena v mužských šatech a rusé vlasy si ostříhala na chlapce. Byla zvláštní.  Společností zavrhovaná, ale ne vyloženě špatná. Prostě jenom zvláštní.  Delikventa si najala jako sluhu.  Byl jí vděčný, protože po té aféře už nemohl dále dělat na úřadě a nic jiného než počty neuměl. Tady myl štětce a chodil shánět suroviny na jídlo. Pokud nesehnal nic dobrého na trhu,  sourozenci se o kuchyni postarali.  Znetvořená uměla dobře lovit i vařit. Falcon, její bratr neuměl nic.  Ale měl dobře cvičeného sokola a sestru. Byli to zvláštní lidé. Žili sami pro sebe.  Znetvořená musela být v minulosti nádherná dívka. Roky zápasů v Aréně jí zničily zdraví a hezkou tvář rozežraly jizvy.  Nebylo místo na jejím těle,  které by nekřižoval šrám.  Občas špatně chodila.  Srostlé kosti ji bolely. Celé to dělala pro bratra.  Zdálo se jí,  že by mohl jít studovat. A tak mu vydělávala na vzdělání.  Zaplatila vlastním zdravím. A on?  Nevystudoval a zůstal jí na krku jako těžká koule. Delikventovi z toho bylo smutno.

Hvězdooká téměř nedýchala. Byla jako stín. Tichá, téměř neexistující.  Najatá nikým za nic a každým za všechno. V mysli jedinou věc.  Zabij.
Její cíl nevzrušeně drapal cosi na listinu. Občas usrkla čaj.  Aristokraticky,  jako každý, kdo nesmrděl korunou a nespal v hromadě popela. Jako já.  Pomyslela si Hvězdooká a vytáhla z pouzdra svůj oblíbený vrhací nůž. Vyzkoušela bezchybně broušené ostří.  Bylo v pořádku.  Protáhla se jako kočka a namířila na klidně sedící zrzku. Napřáhla se a...
... A pevný stisk jí téměř rozdrtil zápěstí.  Chtěla vykřiknout,  ale rozum ji včas umlčel. Pouze po tváři jí stekla slza. Pak upřela pohled na oči svého objevitele. Temné, téměř bez citu. Lehce se v nich viděla, ale ne moc dlouho. Její oči uměly prohlížet, byly to oči génia. Tohle byly oči vysloužilého gladiátora. Jediné, co se v nich ukrývalo byla skrytá bolest a lhostejnost k vlastnímu životu. Jistá touha po smrti, tak by to Hvězdooká nazvala. Kdysi překrásná tvář byla znetvořená, plná jizev a tím pádem i poučení z chyb v boji. Každá jedna představovala chybný manévr, který ji mohl připravit o to nejcenější, vlastní život.  I přes to, že by neměla, Hvězdooká v ní dokázala číst jako v knize. Krásné knize, kterou jen potkal zlý osud... Měla chuť sklonit nůž, který držela levou rukou v blízkosti dívčina podbřišku jako pojistku, že se jí v nejbližší chvíli nepokusí podříznout krk.  A tak jen stála a četla.
Znetvořená na okamžik zaváhala. Rozdrtit, nerozdrtit... Nechat být!  Pustila bělovlásčino zápěstí a podkopla jí nohy.  Zatmělo se jí před očima. Trefila se přímo špatně srostlými záprstními kůstkami.
V tu chvíli zasáhl Falcon. Neobratně a špatně.  Vrhl se na dívčí tělo na podlaze. Ošklivě uhodil Hvězdookou do hlavy a ta jen pozbyla vědomí.